Zimní slunovrat

Bod obratu, krátké zastavení slunce na své dráze, než se začne opět obracet k zemi více a více až do své plné síly. Ideální čas ke krátkým pozastavením i pro nás, navíc s možností nabrat do vědomí sílu světla, v tomto případě vnitřní sílu, sílu vnitřního slunce. V době hluboké zimy, kdy je nám fyzické slunce nejvzdálenější (obrazně řečeno), je naopak naše vnitřní světlo a vnitřní slunce v plné síle. 

​Asi ne náhodou jsou vánoce v době zimního slunovratu spojeny s narozením Krista – Světla. 

Je to nekonečně laskavá příležitost pro člověka, darovaná přírodou, světem, vesmírem, Bohem, jak chcete, aby člověk v sobě nalezl vnitřní slunce. Možná o tom slyšíte na každém kroku, čtete v co druhé duchovní literatuře, slyšíte na kázání, možná už se taková věta nalezení vnitřního světla stala součástí vašeho myšlení tak samozřejmě, že už ji ani moc nevnímáte, ale když se hlouběji zamyslíte, tak přeci jen může vyskočit otázka: Ale JAK? Co to vlastně je? Jaké slunce? Jaké světlo? Prostě Jak?

Troufám si říci, že jednoduše – nic nadlidského, kromobyčejného není potřeba dělat, ale stačí jednoduché VĚDOMÍ, TADY A TEĎ, uvědomění si souvislostí – vlastně logická záležitost, fyzika: slunce a světlo nikam přece nemizí – zákon zachování energie. 

A pokud ano, pokud souhlasíte, pak letní slunovrat, kdy fyzické slunce se začíná sklánět a světla ubývá, začíná se naopak probouzet na své dráze vnitřní slunce, putuje od srdce k plnému vědomí a přináší člověku v rámci zachování energie příležitost k vědomému užívání si vnitřního světla, vnitřního slunce.

Příroda přece není žádný trestající tyran, který by člověku na půl roku, nekonečně a opakovaně odebíral světlo a ponechával ho ve vnější temnotě. Kdepak, příroda naopak nekonečně laskavě a opakovaně poskytuje člověku díky tomuto možnost vnímat své vnitřní světlo ve vnějším „stmívání“. 

Jakoby jen pokorně čekala na vědomí člověka, zda tuhle nabídku přijme, zda si jí bude vědom.  Možná je to vzájemnost, ukazující, že člověk nepochybně potřebuje přírodu, bez níž by zahynul, ale rovněž, že příroda (Vesmír, Bůh) potřebuje člověka, vědomou bytost, bez které, kdo ví, by zahynula celá příroda. Vědomí je mocná síla člověka ve vztahu k přírodě, k celému životu skrz naskrz.

Bez tmy bychom světlo nepoznali. 

Jenže naše běžná pozorování jsou zaměřena vesměs na vnější svět, takže i tomuto zaběhnutému tvrzení, že bez tmy bychom světlo nepoznali, nevěnujeme příliš pozornosti, protože takové tvrzení známe, souhlasíme s ním, vidíme i ve vnějším světě. 

Tak co? Napadne vás – díky Bohu jsme podzim přečkali jakžtakž, díky Bohu už se blíží slunovrat a světla bude už jen více a více. A takto podobně přežijeme rok za rokem, od narození až k smrti.

A přitom jsme dostali do vínku nadmíru vážnou a mocnou sílu – sílu lidského vědomí a sílu srdce jako orgánu lásky, orgánu živého života. Samotné vědomé poznání bez Lásky by bylo mrtvé. 

Nechci vyzdvihovat jedno na úkor druhého, takže nám všem okamžitě naskočí „ve vědomí“ další mocné síly člověka – city, pocity, tělo – zázračný a dokonalý nástroj, naše obrazy, sny, přání, vize, schopnosti, talenty a kopec dalších. Ano. 

Chci však jen připomenout, že být si vědom TOHO VŠEHO, je prvním krokem k radosti, k vědomé radosti.

Cítím, že i vnější svět potřebuje naše světlo, náš vědomý čin.
Právě období zimního slunovratu je ideální dobou.
Víc snad není potřeba. Když posléze se svým vnitřním sluncem začnete komunikovat vědomě, mohou se začít dít zázraky. V těchto dnech jsme nejblíž svému vnitřnímu slunci.

Ano, zá-zraky. Jako by se to všechno dělo za zrakem vnějším, ale před zrakem vnitřním. Zá-zrak. Taková přirozeně jednoduchá událost, kterou nám život nabízí.

Vyslovuji vděčnost životu, že jsem mohla tohle poznat, zažít, znovu a znovu zažívat nověji a že mohu vše spojit se životním počínáním, s láskou – protože Láska se projevuje činem. 

Přeji vám dny plné světla 
S vděčností Yvell

Copyright © 2016  kalendarduse.blogspot.cz 

Zdroj: ​http://kalendarduse.blogspot.sk/2016/12/zimni-slunovrat.html