Tobě se to řekne, mít se rád…

​Vlivem dnešních událostí, jež nebudu blíže rozebírat, jsem se zamyslela nad větou, kterou slýchám poměrně často. Ať už je to v rozhovorech s klienty nebo přáteli, často se nakonec téma sebelásky a sebeúcty dostane k větě: „No jo, tobě se to povídá. Ty se máš ráda, ale to je lehký – jsi úžasná. Jsi hezká, chytrá, daří se ti, zato já jsem takový/á a makový/á. Jak se můžu mít rád/a, když jsem tak hrozný/á?“
A mě došlo, že tuhle mantru znám. A není to tak dávno, kdy jsem ji používala sama. 

Mít se rád? Já?

Před lety jsem se dostala k všemožným knihám o vnitřním růstu, o sebelásce a o tom, že naše myšlenky jsou tím, co utváří svět kolem nás. Na přebalech zářily bělostné úsměvy fascinujících lidí, kterým se jen těžko věřilo, že za sebou mají nějaký vnitřní zápas.

Vypadali tak vyrovnaně, tak úžasně, tak nedostižně. „To se jim to mluví,“ říkala jsem si při pročítání stránek o lásce k sobě samému. „Být jako oni, taky se mám ráda!“A kdo jsem tehdy byla já? Puberťačka s brýlemi a nosem, co vcházel do místnosti pět minut přede mnou. Puberťačka s divným vkusem na muziku, s nosem zabořeným v knihách, které ji jediné umožňovaly uniknout od protivných spolužáků a jejich řečí. Prostě malá ztracená holka, co měla kamarádů jako šafránu, výkyvy nálad jak na horské dráze a ve škole kvůli věčným zdravotním problémům víc byla, než nebyla. Jak bych se vůbec mohla mít ráda?

A v tom je právě ten vtip. Láska, pramenící z ega, je ta podmíněná, ta která u lidí způsobuje sebestřednost, egoismus a nadutost. Láska k úspěchům, láska ke kráse či penězům. Láska k věcem, které sice mají svou hodnotu, ale jsou pomíjivé stejně, jako lidský život, jako mládí, zdraví, jako vše na tomhle světě. Absence této lásky v lidech vyvolává touhu něco dokázat, aby na sebe mohli být pyšní. A potom, když konečně proběhnou cílovou páskou, pocit prázdnoty přetrvává. Ještě to není dost, ještě na sebe hrdí být nemůžou, vždyť jiní toho dokázali tolik víc…

Sebeláska nepramení z ega

Kouzlo sebelásky není ukryto v tom, co děláme nebo jací jsme. Nezáleží na velikosti džín nebo podprsenky, na bodovém skóre u přijímaček ani na množství nul na výplatní pásce. Sebeláska se neměří na dobré skutky ani na počet přátel.

Sebeláska je nepodmíněná. A jakmile si tohle uvědomíte, ledové kry v srdci, v těch místech, kam vás celý život bodaly jehličky ponížení a urážek, začnou praskat. To, zda k sobě samým cítíte lásku, nemůžete opírat o nic tam venku. Je třeba se obrátit dovnitř, hluboko do sebe a to něžné hřejivé klubko tam najít. Je to síla prapůvodního stvoření, síla snad subatomárních částic, snad božského dechu, esence života, vůle tvořit, touha nezaniknout. A až se k ní probojujete skrze ublížené ufňukané ego, skrze celé roky působení vnějšího světa na ten mnohem křehčí neviditelný vnitřní svět vašeho já, pak pochopíte, že nemusíte být krásní, chytří, úspěšní nebo kdo ví co, abyste se mohli mít rádi. Ale že to funguje naopak – musíte se mít rádi, aby mohlo přijít do vašeho života skutečné a nefalšované štěstí.

Sebeláska je začátek cesty, ne její cíl

Protože pokud bytost, jíž teď a tady jste, budete milovat, pak jí budete přát jen to nejlepší. A zahrnutí pozorností a péčí teprve začnete doopravdy rozkvétat. Možná budete mít pořád velký nos (a že o tom něco vím:)), ale ten už se najednou v zrcadle nebude zdát tak hrozný. Možná vám pořád bude chybět nadání hrát na violoncello, ale najednou vás to nebude tolik štvát, protože zjistíte, že vám to vážně jde se dřevem. Svět se začne otvírat, protože vy se budete otvírat jeho krásám. Zaseklé energie se rozproudí a světlo sebelásky vám ukáže realitu v úplně jiných barevných tónech.

Sebeláska je živá voda

Když strčíte květinu do stinného rohu a nezalejete ji, jak je rok dlouhý, s nejvyšší pravděpodobností uschne. S člověkem je to to stejné. Když vás ale zalévají druzí, voda sotva prosákne hlínou, dál ji bolest a nevíra nepustí.

Vy jste tou kytkou a vy si musíte dát živiny, abyste mohli růst. 

Nikdo jiný tu moc nemá.

Není to snadné. Někdy je potřeba jít doslova až ke kořenům. Ale vyplatí se to ve všech ohledech. Všichni jsme tam dole, pod kůži a cévami, pod strukturou buněk, pod shluky elektronů a protonů, čirou esencí života. Všichni si zasloužíme lásku stejnou vrchovatou měrou. Tak vyražte prozkoumat hlubiny vašeho srdce a najděte ji.

Protože nikdy není lepší chvíle, než právě teď:)

Autorka: Lúmenn Herajtová


Zdroj: http://www.priznakytransformace.cz/

​