Syndrom odkládaného života

“Až vyrostu, to teprv bude pořádný život” – nejrůznější variace této naivní věty slýchám téměř denně od lidí, kteří se chystají začít žít naplno až se dostaví vytoužené okolnosti. „Až zhubnu a vylepším si vzhled, budu tak šťastná!“, „Ze všeho nejdřív musím vydělat peníze, pak teprv se můžu cítit jako pořádný člověk“, „Jak si založím rodinu, všechno se v životě usadí“, „V důchodu budu mít konečně pokoj“, atp.

Rozvedu se, rozejdu se, seknu s prací, potkám lásku, najdu si milenku, koupím si dům-byt-auto, postavím chatu, přestěhuju se … a nastane veliké štěstí! Nenastane. Veliké štěstí není spojeno s vnějšími okolnostmi, ty mohou být jen příjemným doplňkem (jen občas snad podstatným) toho, co už má člověk v sobě. Jestliže si neumí vážit toho, co už má, těžko si poradí s tím, co přijde. Jestliže nedokáže být šťastný s tím, co mu život až dosud nabídl, nedokáže to ani poté, co dosáhne toužené mety.

Syndrom odkládaného života je bolestí současné civilizace. 

Mysl mnoha lidí žije daleko v budoucnosti (nebo v minulosti, to však se týká životních lekcí, které nás minuly a táhnou nás zpět, tedy jiného tématu). Zbohatnout, postavit se na vlastní nohy, dobýt si štěstí, věnovat se péči o svoje tělo, navazovat vztahy… ale všechno to dělat někdy potom, teď na to není čas. Teď je život jenom tak nějak jako, chápete? Člověk by chtěl udělat něco, co fakt stojí za to, ale „práce-děti-závazky-určité životní podmínky-nevydařená rodina“… Když člověk dvacet let jenom bez oddechu pracuje, když nevěnuje dohromady žádnou pozornost svému duševnímu rozvoji, zdraví ani vztahům s blízkými lidmi, dopracuje se ve 40-50 letech nijak slavně fungujícího těla, ještě hůře fungujících vztahů a té nejhlubší vnitřní krize. Kvůli čemu a kam utíkaly všechny ty roky? Aby si koupil auto, byt nebo dům? Aby zajistil děti? Děti však mnohem víc potřebují rodičovskou lásku a pozornost věnovanou jejich problémům, než tátu a mámu, co jsou čtyřiadvacet hodin denně v práci.

Děti potřebují mít přístup ke zkušenostem dospělých, k jejich moudrosti. Potřebují oporu, potřebují přítomnost rodičů ve svém životě. Ovšem adekvátní přítomnost, zdravou a adekvátní. Ne pomatené hysterické matičky, nahrazující si na dětech svou vlastní nespokojenost, ne unavené a zdeptané otce, agresivně prosazující svůj názor. Děti potřebují rodiče-rádce. Potřebují vedle sebe duševně zralé, úplně obyčejné DOSPĚLÉ lidi. Se zralými, dospělými reakcemi na události, které život přináší. Rodina má být centrem opory pro všechny, kdo v ní žijí. Kde se mají vzít dospělí s patřičným sebevědomím, jestliže většina dětí vyrůstá v rodinách s rodiči, kteří nejsou zvyklí na sobě pracovat a rozvíjet se? Ohledně dětí to platí, to ano, ale mě dejte pokoj, já už jsem moudrý dost a vím, jak žít.

Podle mého se tohle děje proto, že jsme si naprosto odvykli alespoň trochu se někdy zamyslet nad smyslem života. Honíme se, běháme jako veverky v otáčivém kole, dosahujeme pochybných výsledků, budujeme si přitažlivý vnější obal a příliš nepřemýšlíme nad tím, co je uvnitř. Žijeme sněním o budoucnosti, ale neumíme si brát poučení z přítomnosti. Po škole na člověka čeká gymnázium a vysoká, to ale neznamená, že by od páté třídy měl osm-devět let čekat, až půjde na vysokou a mezitím tak nějak ten život přečkat… Je to OSM ČI DEVĚT LET ŽIVOTA !!! Jestli se někde na obzoru rýsuje universita, neznamená to, že nebudeme žít tady a teď svůj život školáka, studenta. Je to doba, která už se nikdy v životě nevrátí. Měli bychom ji prožít takovou, jaká je a snažit se z ní získat co možná nejvíc. V tom mají rádci a vzory být rodiče.

Že zrovna nemáte nikoho blízkého – a co? Budete sedět a plakat, že se chcete vdát nebo oženit? Najít si přítele či přítelkyni? Buďte rádi, že vám život poskytl šanci pořádně se na to důležité setkání připravit. Dospívejte, rozvíjejte se, věnujte se  mezilidským vztahům teoreticky, zvyšujte své vzdělání a možnosti – žijte teď, dnes, v přítomnosti. Stýkejte se víc s přáteli, seznamujte se s novými lidmi, zabývejte se svým zdravím, pracujte, hledejte sami sebe – a ten „váš“ člověk se určitě objeví. Jaký by ale mělo smysl, aby k vám přišel, pokud jen sedíte na místě a donekonečna otravně opakujete, že postrádáte něčí blízkost?

Všechno má svůj čas, každý plod musí dozrát. Nebo jste snad ještě nedostavěli dům, nevydělali dost peněz a v životě se tak říkajíc  zatím nenašli? Až za pár let, až na to budete mít, pak se do toho dáte? Dobře, ale co když váš život skončí dříve, než tohle všechno stihnete vůbec začít? Proč tak mrháte drahocennými léty?

Pokud něco opravdu toužíte získat, musíte začít tím, že získáte maximální užitek z toho, jak žijete dnes. Neodkládejte život na zítřek, utíká příliš rychle. Přijmout svůj včerejšek, přemýšlet o zítřku, ale žít dnes. Žít natolik plným životem, jak jen to vaše dnešní realita umožňuje. Každý člověk v sobě skrývá celý vesmír a když se ho rozhodnete po svém uspořádat, pak všechno vnější vám s potěšením začne pomáhat. Jsou ti, kdo žijí a ti, kdo se žít teprve chystají. Kdo jste vy?
​
Každým okamžikem umíráme a znovu se rodíme, každá chvilka v sobě tají velikou krásu života, každé setkání s sebou přináší podivuhodné objevy. Nahlížejte do sebe, ale rozhlížejte se také kolem. Nad hlavou máte krásnou oblohu, lidé kolem jsou dobří, vaše tělo je živé a zdravé, díky životu za to vše. Berte s vděčností svou existenci a nepřenášejte vlastní zodpovědnost za své štěstí na jakési budoucí okolnosti.

“Tanči, jako když se nikdo nedívá, zpívej, jako když tě nikdo neslyší, miluj, jako by tě to nikdy nebolelo a žij, jako by už nastal ráj na Zemi…”


Dana Richards


​
Zdroj: https://www.pronaladu.cz/syndrom-odkladaneho-zivota/