Seriál transformačných proměn

POŽEHNANÝ ČAS DUŠIČEK. NALADĚNÍ SE NA DUŠI.
Chtěla bych se podělit o informace k dušičkovému času, svátku všech svatých neboli svátku duší. Obecně je vnímána tato doba jako čas, kdy rozjímáme, vzpomínáme a tímto oslavujeme ty, jež nás opustili. Chci však vzpomenout ještě jiný rozměr svatodušních svátků, kde se nejedná jen o naše drahé zesnulé, ale také o nás, o naše duše. Nyní je ten nejlepší čas vnímat svou duši a slyšet její hlas. 

Závoj mezi světy „mrtvých a živých“ je natolik prořídlý, že se v nás silněji probouzí ochota duši slyšet. Jejím hlasem jsou pocity vycházející rovnou ze srdce, ty velmi příjemné a uklidňující. A když se rozhodneme hlasu duše důvěřovat, dostaneme odpovědi na otázky, které třeba už dlouho v sobě nosíme. Na chvíli vypněme rozum a zaplašme všechny pochybnosti a tuto chvíli věnujme hlasu duše. Ponořme se do slasti jejího zvuku. Je hladivý, příjemný, uklidňující a posilující.

Tento čas je temným obdobím roku, ale jeho světlou stránkou je právě to, že se otvírají brány k duším. Všem duším, tedy i k té naší vlastní. Dochází k prozření. Je pozvedávána temnota a zviditelňuje se její kladná strana. Tam, kde ještě není pozvednuta, je právě nyní čas na její pochopení a přijetí.

Proces slaďování fyzického těla s hlasem duše probíhá sám od sebe, bez našeho chtění a úsilí. Tohle není naše starost, myslí na to nedosáhneme a činy jsou zde vedeny přímo z duše. Možná si nejsme tohoto procesu ani vědomi, ale to je nepodstatné. I tak probíhá.  Je to někdy takové bez nás o nás. Mysl může říkat, co chce, může zpochybňovat, ponižovat až jednoho dne sama pochopí, že to nikam nevede. Pak se rozhodne důvěřovat hlasu duše i tehdy, kdy možná spojení mezi světy nebude tak zřetelné. Právě dušičkový čas je takovým potvrzením pro naši mysl, aby i ona měla čas si to promyslet a jaksi uspořádat. Jde zde stále o volbu mezi tím, čemu jsme rozhodnuti důvěřovat a tím, čemu řekneme sbohem. Takto vytvoříme prostor pro zharmonizování a tím vzniká pevný postoj v další, nějaké pro nás důležité záležitosti.

Čas dušiček je tedy dobou posílení pevnosti spojení s duší, čas smrti a znovuzrození, ale také čas odpuštění. Teď nemám na mysli „TO“ odpuštění někomu nebo sobě. Odpuštění jako uvolnění, povolení, změkčení, rozpuštění. Možná jste si všimli stoupající agresivity a arogance. To temná strana/negativita/mínusová polarita stoupá.  Vystupuje, aby byla povznesena a odpustilo se z ní to vibračně již nesourodé. Vystupuje z nás všech a věřte nebo nevěřte, je to hlavně ženská záležitost. Zdá se, že by to měla být záležitost mužů, ale negativita je ženského rodu, žena sama je negativním nábojem v pojetí polarit. V historii bylo ženství dehonestováno právě z důvodu nepochopení negativity. A to tak silně, že toto mylné přesvědčení o významu negativity/temnoty je doposud vnímáno jako něco zlého, nepatřičného a je potřeba to zničit a zbavit se toho. Opak je pravdou. Povznést je třeba, jak ženství, tak vše, co je vnímáno jako negativní. Tak se zároveň povznese i mužství. Ale než se něco po-vznese, musí to nejdříve vystoupat na vrchol.

Žena myslí – muž koná. Žena propouští agresi, zlobu a muž ji vyjadřuje. Téměř každá žena se setkala s tím, že pokud se chce posunout, nejde to jinak než tak, že ublíží nějakým způsobem muži nebo pokoří mužskou část v sobě. Jinak zůstává obětí do chvíle, než v nějakém směru přeteče pohár. Ženy v sobě stále nesou velkou zlost na muže a nyní v tomto čase dochází k odpouštění této prehistorické zloby.

Možná některým ženám dojde to, co došlo mně. Že jsem byla obětí, která svým pokřiveným postojem manipulovala a vůbec si to nebyla schopna uvědomit. Ve skutečnosti to vypadalo, že muži ubližují mně a samozřejmě odpovídala tomu celá moje realita. Až nyní jsem schopna vidět, co jsem tím zapříčiňovala, jak jsem svým postojem doslova donutila své muže k nehezkým činům. Už dávno jsem pochopila, že za prvé jsem v sobě nesla tak velký strach ze změny, že jsem potřebovala, aby mě někdo nakopnul/vykopnul a za druhé jsem v sobě nesla obrovskou zlost na muže a toto ze mě šlo, zářilo na sto honů. Nemyslete si, ve skutečnosti jsem se považovala pomalu za svatou a neviděla nic než to, že je ubližováno mně. A nedivím se tomu, ani se neodsuzuji, jelikož není možné si být tohoto vědom, protože jste v tom ponořeni jako v bahně. Bylo to ve mně tak silné a zatvrdlé, že ten razantní zlom, který se pak v mém nitru odehrál, se poté vždy odzrcadlil jako rána od mužů (myšleno obrazně). Tohle se léčí/vyvažuje celý můj život a stále ze mě vychází zloba, zuřivost, zlost na muže. Už to sice necítím, ale vnímám, že procházím jakýmsi procesem a ten se mi odzrcadlí venku na jiných. Nejsem už vtažena do těchto dramat, ovšem stále jsou někde kolem mě.

No dost už o mě, chtěla jsem jen nějak přiblížit, jak vnímám tohle letošní dušičkování, o co zde jde. Shrnuto, podtrženo. Muži jsou vždy ti, kdo stojí za ženami, podporují je, tvoří ochranný štít a starají se o zabezpečení ženské energie. I když realita vypadá jinak, ale to každý pochopí, až je schopen pochopit význam iluze. Je to velmi diskutabilní téma, já vím, jenže mně se toto ukazuje už pár let. Vnímám muže jako velmi silné bytosti, i když se říká, že ve skutečnosti jsou ženy silnější. Ano jsou, co se ducha týče, ale hmota je mužská doména.  Je to rozděleno spravedlivě a to je často lidskému oku neviditelné, to se musí cítit. Ženská polarita tvoří neviditelné, mužská viditelné ve hmotě. Naopak na duchovní úrovni ženská energie pracuje s negativitou a používá jejího náboje k tvorbě v materiální rovině. Což je vidět jako mateřskost, péče, krása. Mužská energie z této duchovní roviny ochraňuje, zabezpečuje a zaštiťuje, což zde není vidět tak jasně. Potom se můžou ženy často plést a považovat muže za ty méně schopné a muži ženy za ty slabé, což se nakonec i odzrcadlí.

Stále se tyto dvě polarity kolem sebe točí a v určitém bodě propojí, pak se zas kolem sebe točí a znovu propojí, tak pořád dokola. Poznávají se. Propojení je soulad a harmonie, takto to vnímáme na sobě a to točení se může v realitě projevit jakkoli. Prostě tak, jak je zrovna potřeba. Chválabohu už nyní se ukazuje, jak se vše postupně srovnává. Ženy klesají z výšin nepokory k potřebám mužství a tím narovnávají svůj vztah s vnitřní mužskou částí. Pak vyzařují svou pravdivější identitu. Muži nabývají ozdravenou sílu soběstačnosti a nepotřebují zažívat skrytou manipulaci ze strany žen.  V realitě to jde vidět jen tu a tam, ale už se to objevuje. Staré verze identity se rozkládají, nové vznikají. A právě k tomu je určen niterný rozhovor s duší, abychom zjistili, jak to každý máme. Stačí jen uvědomění a okamžitě se všechno mění. Je to velmi zajímavé sledovat, prožívat a skládat úlomky do celého obrazu.

A ještě zajímavější mi přijde uvědomění, že takto se chová láska. Chce pro nás to nejlepší a to i tehdy, kdy to tak vůbec nevypadá.


Libuše Malinová



Zdroj: harmonickyprostor.simplesite.com/431514931