Proč je třeba, aby člověk pobyl sám se sebou, aby mohl být šťastný

Poušť samoty, kterou musí projít každý.
Nikdy nekončící životní maraton, který člověk běží hned v několika směrech: byznys, vztahy, ustavičné schůzky s pseudopřáteli, uměle vytvořený emoční a informační hluk. Není to nic jiného, než úprk před sebou samým.

Mnozí z nás často řadu let utíkají před svou vnitřní neschopností být v pohodě a lásce sám se sebou. Také já sám jsem si ustavičně dával nějaké nové cíle a přitom jsem se ani kdovíjak neradoval ze svých vítězství.

Pronásledovalo mě mylné přesvědčení, že když pokořím další vrchol, určitě se budu cítit lépe. Jenomže jsem se lépe necítil.

Pro mladé lidi chtivé nových zážitků se tato vnitřní honba už dávno stala obvyklým stavem. Odpověď na svoje vlastní otázky začíná člověk ve svém nitru hledat obvykle až když naváže nějaký vztah.

Najít sebe sama prostřednictvím vztahu k jinému člověku však není možné. A tyhle neúspěšné pokusy pak probouzejí hněv a touhu předělat partnera tak, aby odpovídal našim očekáváním a zaplnil naši vnitřní prázdnotu.


Vědomý přístup.
Jak se střídají cíl po cíli, nahrazuje jeden vztah druhý a jejich obsah se opakuje: vrchol vášně a opojení novým partnerem jsou záhy nahrazeny stísňující prázdnotou a tichem, ve kterém člověk nakonec zaslechne svůj skutečný vnitřní hlas, který šeptá: není mi dobře.

Když se vnějších objektů, s jejichž pomocí člověk zkoušel dosáhnout štěstí, nahromadí už příliš, přichází nakonec poznání, že příčina není v partnerovi. Spočívá v člověku samotném. Než doopravdy začne někoho milovat, musí nejprve milovat sám sebe.

Když se ocitne sám se svým vnitřním já, začíná člověk v naprostém tichu vést ten nejdůležitější dialog svého života – sám se sebou.

Když už všeho dosáhl, když už měl úspěch a vztahy, které mu nepřinesly žádnou opravdovou radost, začíná najednou chápat, že doopravdy dobře se cítí jenom tehdy, když má v srdci harmonii a klid, když žije právě tady a teď.

Ve stejnou chvíli, kdy si uvědomí, že dobře mu může být i bez úspěchů a vztahů, cítí se náhle nečekaně sám pro sebe šťastný, naplněný a úplný i beze všech vnějších atributů.
 

Krok do neznáma na schůzku s vlastním já.
Když získá pocit vnitřní naplněnosti, je člověk schopen konat každou činnost s potěšením, nemusí se k ničemu nutit. A tento přístup se pak začíná projevovat ve všem, včetně vztahů.

„Nový člověk“ se pak už nesnaží předělávat partnera – protože dokázal přijmout sám sebe, dokáže přijmout i toho druhého. Dosáhnout vnitřní harmonie bývá někdy velmi těžké a budí to strach, ale když se to podaří, setká se člověk sám se sebou opravdovým, střetne se tváří v tvář se svým vlastním osudem a se svým milovaným a zároveň milujícím partnerem.


Nová úroveň s novými parametry.
Život v novém světě, kde si člověk sám sebe plně uvědomuje, kde si je vědom toho, co si přeje a o co usiluje, naprosto popírá každou destruktivitu. Člověk už nechce zastírat jasnost vlastního rozumu alkoholem a bezduchými mejdany. Chce se o sebe starat, chce pečovat o vlastní tělo i duši a také o svého partnera.

Právě v takovou chvíli k němu přichází přijetí, láska k sobě samému i ke svému nejbližšímu člověku.


Petr Osipov



Zdroj: www.pronaladu.cz/proc-je-treba-aby-clovek-pobyl-sam-se-sebou-aby-mohl-byt-stastny/