Proč je tak těžké následovat srdce?

V posledních dnech pozoruji, jak se kolektivně řeší, zjednodušeně řečeno, srdce versus hlava. V první řadě by bylo dobré si říct, co to znamená „být v srdci“. Pro mě to znamená, že jsem sama v sobě a řídím se podle své vnitřní pravdy – hodnot a pocitů. Naopak být v hlavě pro mě znamená, že do svého rozhodování vkládám rádoby objektivní kritéria, ale zároveň strachy a pochybnosti, které vyvstávají právě z těchto kritérií.

Dalo by se říct, že hlava – racio – nás zároveň od našeho srdce odděluje. Když jsme striktně v hlavě, nemůžeme slyšet hlas našeho srdce. Netvrdím, že hlava je špatná složka, protože věřím tomu, že i rozum máme z nějakých důvodů, a ta „správná“ cesta je cesta středem, tedy využívat to i to. Jenže co když nám naše mysl lže? Co když jde proti pravdě našeho srdce? A co hůř – co když víme, jaká je pravda našeho srdce, a stejně se z pasti mysli nedokážeme vymanit?


Proč je podle mě dobré následovat srdce?
Jde o to, že když jsme v srdci, zejména jsme upřímní sami k sobě a umožňuje nám to žít v souladu s našimi hodnotami. S tím, čemu věříme, že je správné pro nás a co nás těší a dělá nám radost. Protože ta skutečná pravda se ukrývá právě tam. Vnímám, sama u sebe, ale i u ostatních, že mysl nás nutí zůstávat v situacích, které působí jako jistota, ale nejsou v souladu s naší podstatou. Právě ze strachu ze změn, z nepohodlí, které změny přinášejí, ale také ze strachu ze selhání. Také naše předchozí, bolestivé zkušenosti může naše mysl vyhodnotit jako nebezpečné a našeptává nám, že do stejné řeky přece znovu nevstoupíme.

Jenže jedinou jistotou jsou právě změny a plynutí. Nezůstáváme stejní a svět kolem nás také ne. Pokud nám něco dává hluboký smysl a zůstáváme právě v těch situacích, které s ním nejsou v souladu, přichází pocit nenaplněnosti. Tento pocit pak může vyústit i v nespokojenost, ve frustraci a ve výsledku v pocit, že náš život nám nedává smysl.

Měla jsem krátkou konzultaci s paní, která je v manželství, ve kterém je dlouhodobě nešťastná, ale její mysl jí dává neustále argumenty, proč v tom nadále zůstávat. Nic jsem jí neradila, ale koučovala jsem ji. Pokládala jsem jí otázky, kterými jsem jí chtěla nastavit zrcadlo, aby si uvědomila, zda je to skutečně to, co chce. Během těch 20 minut si zvládla uvědomit, že to tak není. Uvědomění toho, co skutečně chceme, a navíc, když to sami vyslovíme, nám dokáže dát sílu se vymanit z řetězů naší mysl a jít si za tím, čemu věříme.


Jak z toho ven?
Všechno záleží na tom, co je pro nás priorita a skutečně důležité. Někomu může vyhovovat žít v komfortu a rádoby jistotě, ačkoliv to není v souhladu s námi. Je to takhle v pořádku a nikoho za to nehodnotím. Navíc cesta každého člověka je jiná a uvědomění toho, že se chceme vymanit ze situací, které jsou pro nás nevyhovující, může přijít s tzv. „kritickou hranicí sraček“. 

Někdy si potřebujeme sáhnout na úplné dno, abychom si uvědomili, že „takto opravdu ne“, vystoupíme z komfortní zóny a jdeme si za tím, co opravdu chceme. Ale je to takto nutné? Je opravdu nutné si vždycky sáhnout na to dno, abychom začali dělat změny? Ono totiž to skutečné dno nemusí ani přijít. Můžeme žít v určitém provizoriu, kdy cítíme, že to není to ono, ale je to prostě pohodlné.

Cesta do srdce začíná sebepoznáním a uvědoměním si svých hodnot. Je to také o tom si uvědomit, že objektivní kritéria života a světa jsou iluzí a často se do nich chytáme jako do pasti. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, jak je postavená naše společnost. V tomto uvědomění mi aktuálně pomáhají karty OSHO ZEN Tarot, jejichž postelství je právě takové. Polož si otázku: „Jak by můj život / vztahy / každodenní aktivity vypadaly, kdybych se neřídil/a tím, co je venku (co chtějí ostatní, čemu věříme, že je obecně správné), ale tím, co skutečně chci?“ Zkus si to vypsat na papír a uvědom si rozdíly.

Pro mě je důležité žít v souladu se svými hodnotami, ale i já jsem pouze člověk a také jsem se chytila do pasti svojí mysli. I to je v pořádku, protože si díky tomu uvědomuji, že to není ta cesta, kterou chci jít. Jsem právě v určité provizorní situaci a rozhoduji se, jestli v ní budu zůstávat dál nebo zatnu zuby, rozbiju všechny staré struktury a projdu velkým nekomfortem. Ve výsledku to ale povede k mojí spokojenosti a vnitřní harmonii.

Moje mysl mě nutí čekat, až se „něco stane“. Jenže ono se nemusí stát vůbec nic. Může to být dalších několik měsíců stejné a můžu právě dojít do bodu, kdy budu nešťastná, a tím procesem tak jako tak budu muset projít.

Rozhodnutí je na nás a změna vždycky vychází z nás. Neříkám, že tomu okolnosti někdy nepomůžou, jenže ty právě většinou přinesou ještě větší bolest. My ale máme tu moc se rozhodnout, jakou cestou se vydat.


P.S. Startuji svůj nový projekt o sebepoznání, osobním rozvoji a nástrojích sebe-designování. Zatím pouze formou příspěvků a článků, které se ponesou v duchu, v jakém tento.
Pokud tě to zajímá a chceš mě podpořit, dej mi like na můj FB.


Autorka: Alessandra Lanzafame


Zdroj: http://www.priznakytransformace.cz/

​