Nová chronologie dějin pokr. XV.

Na počátku 19. století byla konečně Moskva dobyta. Zajetí Moskvy "Romanovci" s podporou Francouzů je nám dnes prezentováno jako válka proti Napoleonovi. Povstání v Kazani v roce 1615 se překvapivě shoduje se "strašlivým požárem" v kazaňském Kremlu v roce 1815. Padělání časového sledu minulosti a vnesení ještě většího chaosu do historických událostí se dalo snadno provést, protože Petr I. provedl reformu kalendáře v roce 1700 a nahradil byzantský kalendář, podle něhož byla vedena veškerá státní správa "od stvoření světa". 

Tvrdili, že v té době to byl rok 7208 "podle staré časové chronologie". V královském dekretu "O oslavě Nového roku" bylo zdůrazněno, že pro ně bylo počítání let od stvoření světa zrušeno kvůli existenci široké škály názorů na určování minulé časové éry. Panuje tedy mnoho názorů na počítání v těch letech a na časové rozdíly. Nebylo tedy vůbec skutečností, že to byl rok 7208, ale byl to rok 7008. Vzhledem k těmto okolnostem je nutné opravit pouze jeden dokument, který spojuje tyto dvě časové chronologie. Pak se všechny staré dokumenty, paměti a kroniky datované podle "starého stylu" automaticky přesunou v čase. Pokud tedy čteme dokumenty Muscovyho, které jsou datovány podle starého byzantského stylu a my je přepočítáme, tak dostaneme počátek 17. století. A všechny dokumenty od Romanov-Oldenburgů, dostaneme po přepočtu do 19. století.
​
V druhé polovině 19. století patrně vyvrcholily všechny snahy o úpravu historických událostí. Stále se pokračovalo v přepisování dějin, které začalo už přechodem na juliánský kalendář. Události byly cíleně zkreslovány časově i fakticky, protože se jejich výklad nehodil pro nově utvářený globální výklad obrazu světa. Nevyhovoval vládnoucím dynastiím v Rusku, ale ani "globálnímu predátoru". Ovšem zcela přepsat historii v době, kdy ještě ani neexistovaly počítače a centrálních knihoven a archívů bylo velmi málo, nebylo jednoduché. A tak díky mnohým nesrovnalostem mezi přepisovači dochází k podivnému zhruba čtyřicetiletému posunu (38 let), který si můžeme doložit dokumentem vlastnoručně napsaným Lermontovem, na němž jsou letopočty 1870 a 1872 opraveny na 1830 a 1832. A pokud se roky zapsané Lermontovem zvedají o 40 let, pak je třeba spolu s nimi zvednout i datování všech událostí. Týkalo by se to Puškina i Žukovského a dokonce možná také války s Napoleonem.

Tato verze pak odpovídá novému datování Borodinské bitvy, která tímto proběhla v roce 1867, a také s faktem, který byl uváděn v prvním vydání Tolstého románu "Vojna a mír", kde je na titulním listu uvedené datum, kdy se děj knihy odehrává (1865 – 1869). Tato "nesrovnalost" je později neutralizována tvrzením, že to je omyl, a že je to doba, kdy autor tento román psal.
V případě čtyřicetiletého posunu událostí by tedy platil tento sled událostí: V roce 1812 Romanovci obsazují Smolensk a Moskvu. Tartárie vysílá vojska Pugačova a snaží se dobýt zpět Moskvu a osvobodit Moskevskou Tartárii. A právě na vojscích Pugačova z orbity zapracují "bohové" zbraněmi, jejichž následky ve velkém množství nacházíme také na Urale i v Povolží. V této variantě vojska Pugačova utrpěla drtivou porážku, ale její skutečnou příčinou nebyla síla armády Romanovců, ale použití vysoce technických zbraní "bohů" a nasměřování a následný pád roje meteoritů na Zemi, složených zejména ze zmrzlé vody, kamení a písku.

Pokud vás trápí, jak mohla tato vesmírná tělesa přilétnout, tak pokud nějaká civilizace běžně cestuje vesmírem, je velmi pravděpodobné, že "vyluštila" zákony gravitace, a tudíž rovněž nevyhnutelně uměla ovládat gravitační pole a nebyl by pro ní velký problém vrhnout na povrch planety roj meteoritů složený z desítek tisíc objektů, v pásu širokém několik set kilometrů, jehož stopy můžeme pozorovat v západní Sibiři, až ke Kaspickému moři. Navíc se nachází v naší Sluneční soustavě obrovský pás asteroidů a zmrzlé vody, který je pozůstatkem zaniklé planety, kterou pozemšťané nazývali "Faeton", a která se nacházela na orbitě mezi Marsem a Jupiterem. Právě tyto asteroidy by mohly být pro "vyspělou" útočnou civilizaci velmi dobrou a vhodnou "municí".

Jeden ze základních principů vědecké metody výzkumu a bádání říká, že pokud existuje třeba jen jediný fakt, který je v rozporu s vypracovanou teorií, znamená to, že teorie je nesprávná nebo neúplná, a je třeba ji doplnit a přepracovat. Zatím bohužel platí, že když globálně zaplacení a zmanipulovaní historikové, "žurnalisté" a pracovníci médií narazí na skutečnost, která nevyhovuje oficiálně vypracované teorii, prostě ji násilně vymažou, ignorují ji nebo se jí jízlivě vysmějí a zkostnatěle budou na příkaz mocných "do roztrhání těla" hájit již vytvořené dogma. Oficiální vzdělávání nás uvěznilo do matrixového způsobu vnímání, jak současné "reality", tak i dávné historie lidstva a jsou kamenováni všichni, kteří na základě nově se vynořujících informací mají odvahu referovat o zcela jiném světě, než o tom, který je nám neustále vnucován a ukazován.

Podle mnoha shromážděných faktů v 18. století dynastie Romanovců-Oldenburgů za podpory evropských vládnoucích dynastií a temných sil začala obsazovat území cizího státu – Velké Tartárie. Toto obsazování se začalo naplňovat po získání kontroly nad Sankt-Petěrburgem, který měl výhodnou polohu, ne jako hlavní město Ruského impéria, ale jako hlavní město globálního impéria, které mělo v plánu v sobě sjednotit všechna území severní Evropy, Skandinávie a Tartárie.

V rámci tehdejšího poddanského systému byl obchod a darování lidí zákonným postupem. Byla provedena provinční reforma. Počet provincií se zvýšil z 20 na 50, zjevně kvůli přílivu zajatého obyvatelstva. Také jazyk se v 18. až 19. století změnil a místo "neartikulovaného projevu" Ivana Hrozného se objevuje světlo plynoucí Puškinova literární ruština. Moderní ruský jazyk je směsicí jazyka ruského království a jazyka Tartárie. Ukrajinský a běloruský jazyk je zase bližší staroslověnštině, protože "vězni z Tartárie" nebyli přidělováni do těchto oblastí.

Když se podíváte na délku života slavných lidí v Rusku a ve světě v 18. až 19. století, pak každý z nich žil obvykle 60 až 90 let a pokud byla v té době průměrná délka života 25 až 30 let, tak nevolníci žili ještě kratší dobu, než je tento strašlivý průměr. Poddanství bylo zrušeno až v roce 1861. Úřady s největší pravděpodobností usoudily, že ztráta historické paměti lidí je již definitivní. Takzvaní Rusové zapomněli, kdo jsou a také odkud jsou. O 56 let později se v roce 1917 potomci válečných zajatců zase proměnili v otroky.

V invazní politice těch, které komplexně nazýváme Romanovci, se zrcadlí lačnost Západu po rozlehlých a nesmírně bohatých územích Velké Tartárie. Tisícileté snahy o podmanění si této části světa, která stála na jiných civilizačních hodnotách, než měli dobyvatelé, je jasně patrná i dnes a možná právě v tomto období dokonce vrcholí. Plíživě bylo obyvatelům Tartárie narušováno to, co jim bylo dáno už na genetické úrovni. Byli devastováni nejen pomocí invazního náboženství, ale také cíleným ničením jejich tradičních hodnot, finančním a ekonomickým rozvracením, uměle vytvořenou bídou a nedostatkem, ničením jejich genetického fondu včetně infikování populace pomocí alkoholismu a drog. I dnes dokonce někteří "západní demokraté" hovoří o fyzické genocidě a o tom, že je třeba Rusy (či Slovany) vybít atomovkami.

I český národ tento tlak zažil ve své minulosti. Víme, kolik úsilí bylo a je věnováno germanizaci našeho národa, na diskreditaci husitství a na potření takzvaných pohanských mýtů. Můžeme si všimnout, kolik podobných paralel v příběhu Tartárie koresponduje s naší minulostí i současností. A to, o čem je řeč v tomto povídání, totiž není minulost, ale je to ta nejžhavější přítomnost.

Kam se poděla velmi početná populace ze Sibiře a Tartarie? V roce 1775 nebo to bylo v roce 1813 (uměle vytvořený posun 38 roků), kdy skončila válka s Pugačevem. Porážka zbytků Tartarie byla dokonána. Z přeživší populace se stali otroci. Zpočátku v Ruské říši neexistovalo žádné hrozné nevolnictví! Ale v 18. – 19. století došlo ke skutečné genocidě zajatého obyvatelstva jiné země! (Tartárie). Velké množství původních obyvatel bylo "přetransformováno" do stavu 15 milionů obyvatel, což bylo dost pro všechny: pro pronajímatele půdy, pro cara, pro duchovenstvo. Podle oficiální historie se nevolnictví v 18. století náhle změnilo. Nevolníci byli zbaveni všech lidských práv a ocitli se v osobním otroctví vlastníků půdy, kterou obdělávali. Ve skutečnosti se nevolnictví v ruském státě ale objevilo už za druhého cara z rodu Romanovců. Předtím rolníci pracovali jako svobodní lidé, kteří byli povinni platit v naturáliích za pronájem půdy od státu nebo od vlastníka půdy. Rolníci byli najednou posíláni na přidělené místo hospodaření. Je zajímavé, že po tomto do očí bijícím aktu násilí proti demokracii nedošlo k žádným zvláštně velkým rolnickým nepokojům. Tato situace se táhla, až do konce 18. století. A až tady došlo ke konfliktu. Všechny dostupné zdroje uvádí, že se situace stala pro rolníky neudržitelnou a doslova hrůznou.
​
Přesto tyto války vedené Pugačevem a Razinem nebyly rolnickými válkami, ani podle oficiální historie. Povstání začala tam, kde nevolníci byli pod největším napětím. Nepokoje ale organizovali měšťané a kozáci. Ukazuje se, že rolníkům se žilo v podstatě dobře, a proto se nijak zvlášť nebouřili. Množství lidí, které majitelé půdy ovládali a tvrdě zotročovali, nebyli původní rolníci, ale byli to váleční zajatci a vysídlené osoby poraženého nepřítele. Proč ale mezi těmito vězni nedošlo k povstání dříve? Protože byli zabiti všichni muži, staří lidé i děti. Převážnou část těchto otroků tvořily ženy. Proto bylo postavení žen na venkově v Ruské říši tak těžké až bestiální. Ve slovanské kultuře bylo naopak se ženami vždy zacházeno s největší úctou a najednou taková strašná změna. Ženy si musely zvykat na velmi tvrdý život a jejich úděl byl těžký ze setrvačnosti i ve 20. století. Nyní se již tyto historicky zažité nesrovnalosti sbližují. Tyto ženy a později i jejich děti obou pohlaví byly rozděleny do dvou tříd. Otroci a jejich děti a potom domorodí lidé. Vězni byli tlačeni hlavně do rolnického údělu. Vznikal postupně systém, který známe ze sovětské propagandy. Bohatí rolníci (kulaci) a chudí rolníci. Bohatí, pak současně s královskou mocí, utlačovali chudé potomky otroků.

Dělící čarou mezi dobou ruského království a ruského impéria se stal klíčový časový interval 1812 až 1815. Ruské království bylo nezávislým monoetnickým státem. Ruská říše se ale stala po událostech, které v té době proběhly, kvazistátem okupovaných loutek. Ruské království a Ruské impérium nemají žádnou historickou kontinuitu. Kultura přeživších obyvatel byla zcela zničena. Stát vytvořený na genocidě slovanského lidu, začal vlastnit otroky. Do začátku 20. století byla vytvořena a do života uvolněna nově vytvořená národnost – Rusové. Podobně byl tento národnostní experiment prováděn i v Evropě a Asii. Velká migrace a smíchání několika etnik vytvořilo kvazi-německý a kvazi-čínský národ. Podobný experiment proběhl v Americe a zde vznikali Američané, Kanaďané, Brazilci ad. Aby byl odstup od původního národa ještě větší, tak se Němci začali zase dělit na Francouze, Němce, Holanďany a další. Rusové zase na Ukrajince, Bělorusy aj. Jaký to všechno mělo smysl? V ovladatelnosti. Národnostní skupina, která je schopná generovat nezávislou soběstačnou zvukovou myšlenku musí být rozdělena na menší a to až do takového bodu, ve kterém kolektivní národní inteligence a kultura už nejsou schopny odolat vnějším vlivům globalizace.

Novoslovanské hnutí zatím nemá masový charakter, protože odkaz slovanských předků byl po generace atakován a přerušován. Lidem byly neustále podstrkovány zkreslené a falešné Informace a dávkována pravda. Proto je tak silně potlačeno intuitivní vnímání a rozšířena otrocká mysl. Přesto se každým dnem probouzí stále více lidí a je jen otázkou času, kdy ve zvědomělé lidské civilizaci opět převládnou původní zdroje kulturního védského poznání, odkaz Tartárie a duchovní dědictví Slovanů, jejichž hlavním rysem je "vertikální duchovní komunikace", aktivní svědomí, bratrská spolupráce, velkorysost, přirozená spravedlnost a znovunalezená intuice.



Zdroj: celostnivzdelavani.cz