Nová chronologie dějin pokr. XIV.

Někdy ve 20. až 30. letech 19. století začíná v ruské oblasti postupný proces nahrazování pravého a původního filosofického vnímání světa – pravosloví. Skutečné pravoslaví ve skutečnosti není křesťanský kult, jak se nás dnes snaží přesvědčit, ale původně to byl pohanský kult ctitelů slunce, dokud ho globální parazitická síla neobrátila naruby, ostatně jako i ta ostatní náboženství. Proč byli ctiteli slunce? Všude používali symbol slunce. ​

Používali solární symboly při navrhování pravoslavných kostelů a na mnoha chrámech je slunce také zobrazováno uprostřed kříže, jako třeba palácový kostel Kateřiny v Carském Selu. Skutečnost, že chtonické temné síly všechny tyto symboly ještě neměly čas zcela odstranit a zaměnit tak naznačuje, že k substituci a ideové přeměně došlo relativně nedávno, v polovině 19. století a ne dříve. Svíčky, které pravoslavní křesťané vždy zapalovali ve svých chrámech, symbolizovaly božské světlo! Toto je analogie s malým Sluncem, které pravoslavní v noci rozsvěcovali, aby si udrželi spojení se Světlem, Bohem, Nebeským Otcem. Tyto svíčky byly vyráběny výhradně z včelího vosku, který včely vytváří z nektaru a pylu květin, jež jsou projevem stejné energie Slunce, a která je pak zachycená a transformovaná květinami a včelami. Když "Temnota noci" obklopí Zemi, tak můžeme zapálit svíčku a Bůh Otec nám nadále předává božské světlo skrze plamen svíčky. Když prach a kouř obklopí Zemi po planetární katastrofě a skryjí Slunce a my zapálíme znovu svíčku, božské světlo osvětlí vše kolem nás, a my můžeme pocítit, že nás Bůh Otec neopustil.

"Náboženský zástupce" nově vznikající mocenské globální síly částečně využil vnějších atributů pravoslaví a do takové skořápky implementoval ve své podstatě ideologii totožnou s žido-křesťanstvím, náboženstvím pro otroky. To vysvětluje i skutečnost, že již publikovaná vydání Nového zákona a žalmů byla zničena (protože ani tato verze "lidového zotročování" už neodpovídala naplánované globální náboženské manipulaci) a distribuce těchto starých verzí byla zakázána. Místo toho byla vydána nová, důkladně revidovaná verze, která je dnes známá jako "Synodální překlad".

Zajímavé je, že překlad měl na starosti moskevský a kolomský metropolita Filaret. A podle oficiálního historického mýtu zahájil první vážnou reformu pravoslaví také moskevský metropolita Filaret, kterým byl údajně Fjodor Nikitič Romanov, otec údajně prvního cara z dynastie Romanovců – Michaila. Pokud tady mluvíme o Romanovcích, pak si musíme uvědomit, že to není dynastie v pravém slova smyslu, ale spíše "politické uskupení". Genetická vazba mezi první generací a posledním Romanovem totiž chybí a byla přerušena a nejméně třikrát změněna na jinou. Všechny "rodové vazby" jsou vytvořeny jen na papíře, ale ve skutečnosti tato doba byla zatížena a spojena s nepřetržitými vraždami, státními převraty a archivními podvody.
​
V tomto ohledu je zajímavé studovat důležitý fenomén zachování "ruského či slovanského ducha". Bez ohledu na to, jak se západní civilizace pokoušela zmocnit Ruska a podrobit si ho, nikdy se to zcela nepodařilo, přes neuvěřitelně krutou a důslednou snahu západních dobyvatelů! "Posvátné Rusko" je neustále obnovováno a vždy se vynoří z popelu hrůz, jako posvátný fénix. Obnovuje se nějakým novým způsobem a vzniklý systém nakonec předělá podle sebe. Výsledkem v minulosti bylo, že globální dobyvatelská síla musela neustále znovu a znovu řešit problém Ruska. Několikrát v 18. století, několikrát v 19. století, třikrát ve 20. století, v letech 1914 - 1917, v letech 1941 - 1945, pak se zdálo, že již změny byly dokončeny v roce 1991. Ale "bum", rána a vše je znovu zase všechno jinak!

​Proč bylo původní pravoslaví nazýváno jen pohanským kultem? K tomu je nutné pochopit, co samotný pojem "pohanský kult" znamená. Pohanství je ruský výraz a ne starořecký. Když se podíváte na oficiální výklad významu slova "pohanství", pak téměř všude bude napsáno něco jako: "Modlářství je obecně náboženství založené na uctívání mnoha bohů, na rozdíl od křesťanství, mohamedánství, buddhismu, judaismu." Pravoslaví, které vidíme u prvních Romanovců, podle jejich způsobu života a designu paláců, je ale polyteismus, který je dnes prezentován prostřednictvím "řeckých mýtů". Také v jednom ze starých chrámů Suzdalu je na starodávném obraze kupole zobrazen Ježíš Chrysos a je obklopený 12 apoštoly, ale tito apoštolové jsou zobrazeni se symboly starořeckých pohanských bohů.

Existují dva způsoby, jak předávat duchovní poznání. Prvním způsobem je přenos z pokolení na pokolení, od úst k ústům. Tak popisují skutečné pohanství. Pohanství neodmítá psaní knih, ale knihy jsou používány právě jen jako prostředek k přenosu informací a nikoli k duchovnímu poznání. Entita zvaná "Jahve", ale zavedla jiný způsob. Byl to přenos duchovního poznání prostřednictvím "posvátných textů", tedy prostřednictvím písma a dalších textů. Tady neexistuje žádný přímý kontakt mezi Duší učitele a Duší studenta. Přenáší se pouze informace a nikoli přístup přednášejícího k těmto informacím. A platí (zejména v lunárním židovství) to strohé: "Co je psáno, to je dáno." Ale právě ta role "duchovního učitele" je ve skutečnosti velmi podstatná, důležitá a nezbytná pro správné vnímání, poznání duchovního principu a pro správnou duchovní orientaci, včetně poznání toho, co je "duchovně správné".

Prostřednictvím informací napsaných na papíře je mnohem jednodušší zmást a podvést lidi, než při přímé a živé komunikací. Proto byla vynalezena knižní tradice, aby s její pomocí bylo snazší lidi oklamávat, podvádět a manipulovat s nimi v duchovní oblasti: "Musí to být pravda, protože je to napsáno v moudré knize, a ne v ledajaké, ale v 'posvátné'"! Sám Pán ji nadiktoval prorokovi, tak jak o ní můžeš vůbec pochybovat?! Písemný projev úspěšně skrývá skutečnou citovou a emoční hladinu a také nelze jasně zjistit, co člověk, který napsal tuto knihu, doopravdy cítil. Naopak v přímé a živé komunikaci je velmi obtížné skrýt své skutečné pocity a cíle. To dokáže jen málokdo. Při psaní textů skrýt lež je mnohem snazší, a mimo jiné lze do textu, který je zákonem, je posvátný a "nenapadnutelný", vsouvat nejrůznější podvrhy a polopravdy a dokonce nehorázné lži, které zcela mění původní smysl textu, který člověk napsal upřímně a "z celé Duše". Žádný text nikdy nemůže mít váhu Ježíšova kázání. V tomto smyslu byl Ježíš představitelem pohanské, tedy ústní tradice! On sám nenapsal žádná písma. A jak předával poznání? Shromáždil lidi a mluvil s nimi nebo odpovídal na podobenství podobenstvími a nutil přítomné, aby zapnuli city, intuici, svědomí i mozek a sami našli správné odpovědi. Ježíš svým učedníkům nikdy neřekl, aby napsali "Nový zákon", ale řekl jim: "Jděte a učte národy". I podle oficiálního výkladu byly knihy Nového zákona napsány Ježíšovými učedníky mnohem později než samotné události. A většina kapitol Nového zákona se navíc skládá z textů Pavla.

Ježíš vyhnal prodejce knih i z chrámu a neustále se přel s pisálky a farizeji, jejichž pokrytectví neustále odsuzoval. Protože Ježíš podkopával jejich autoritu, byli to právě tito zákoníci a farizeové, kteří nakonec zorganizovali deklarovanou Ježíšovu popravu. Evangelium tedy přesvědčivě dokazuje, že Ježíš Kristus byl pohan, nositel ústní tradice předávání duchovního poznání. A byli to farizejští "kněží", kteří střežili přepsané a znehodnocené "posvátné texty", které jim byly údajně svěřeny shora jejich Pánem Hospodinem skrze "proroky", kteří pak ukřižovali Ježíše na kříži. Aby správně "povzbudili" budoucí věřící, položili jeho mrtvé tělo na kříž, který byl vyvěšen ve všech církvích, aby každý mohl vidět a velmi dobře si zapamatoval, co udělají s dětmi skutečného Boha, kteří se odváží postavit proti jejich uměle vytvořené modle.

Válka a boj o ovládnutí duší na dobytých územích původní Velké Tartárie probíhala také na církevním kolbišti. Tak tady máme dvě pravoslavné církevní reformy. Jedna údajně proběhla v 60. letech 16. století, kterou provedl patriarcha Nikon. (Ale ve skutečnosti proběhla zřejmě mnohem dříve). Ta druhá se uskutečnila v 60. letech 19. století, kdy byly staré ortodoxní knihy a písma zakázány, stávající církevní vydání byla stahována z oběhu a zničena. Místo nich byl vytvořen a vydáván nový synodální překlad bible, který byl "slepen" z katolických a židovských textů. Romanovci před veřejností stále předstírali, že jsou pravoslavní a vyznávají původní sluneční víru a přitom bedlivě skrývali své spojení s Židy a bohem Jahvem.

"V roce 1826 byl v Rusku zcela zastaven překlad knih Starého zákona, který do té doby dosáhl knihy Ruth. Celá reforma již reformovaného pravoslaví došla až do bodu, že byly spáleny i původní kopie a tisky knih, uložené ve skladech. Další tisk Nového zákona a žaltáře byly rovněž zakázány, ačkoli se nadále prováděly dotisky v zahraničí."

Tyto okolnosti a fakta dohromady dokazují, že existovala velmi odlišná verze pravoslavných posvátných knih, která šla z ruky do ruky a nesla v sobě pevné prvky původního pravosloví. V 60. letech 20. století byla pod rouškou synodálního překladu vydána zcela revidovaná verze Bible. Hloubku zásahů do biblických textů můžete najít v popisu "Nikonových reforem". Svaté knihy byly "znásilněny", opraveny, vytištěny a odeslány do diecézí. Patriarcha požadoval, aby se nově opravené knihy začaly používat ve všech církvích okamžitě po obdržení. Ty staré měly být ihned zničeny a skryty. Ve starých knihách bylo například uvedeno, že v době křtu, svatby a zasvěcení chrámu je stanoveno chodit na slunce na znamení toho, že následujeme Slunce-Krista. V nových knihách jsou naopak zavedeny praktiky, které hanobí "sluneční směřování pravosloví" a propaguje náboženství lunární, chtonické a židovské.

Tato fakta nás jednoznačně informují o tom, že pravoslavní byli před reformou stoupenci Slunce, Světla poznání a védských tradic. Změna směru na dobytém území byla fatální a zcela zásadní. Ideové původního a nového (židokřesťanského) směřování přibližují také dva typy užívání svastiky. Pravotočivé podle Slunce, a levotočivé proti Slunci. Všechny rozdíly mezi nimi a složité nuance v jejich užívání jsou ale zřídka jasně vysvětleny. Tento symbol je starodávný, vyskytuje se po celém světě a je hlavním slunečním symbolem. Označuje důležitost Slunce a nepřetržitý pohyb Země kolem Slunce. Pokud se "Kolovrat" otáčí ve směru hodinových ručiček je to pravostranná svastika a evokuje životně důležitou energii. Pokud jde proti pohybu hodinových ručiček (je levostranná), evokuje Navi, svět předků, smrti, ale i temných bohů a "lunární filosofii".

Na pravoslavných církvích a ikonách je levá i pravá svastika přítomna v obrovském množství, což opět naznačuje, že pravoslaví byla původně kultem ctitelů slunce a tito věřící směřujících ke slunci symbolicky používali pravou svastiku, která evokovala Slunce a pohyb do budoucnosti. Levá svastika je spojena s pohybem do minulosti a do světa Navi, kde žijí duše mrtvých, které se už neinkarnovali. Proto se levá svastika často nachází na náhrobcích, pomnících, stejně jako v designu katedrál nebo jejich částí, které jsou věnovány světu Navi a komunikaci se zesnulými předky. Změna pohybu svastiky na opačný směr než se "pohybuje" Slunce není přijatelná pro původní věřící Světla a je jimi oprávněně považována za pokus nahradit solární kult lunárním. Ve skutečnosti pod rouškou "reformy" a "nápravy chyb" se nahrazuje Světlý světonázor židokřesťanským náboženstvím pro otroky.
​


Zdroj: celostnivzdelavani.cz

​