Nová chronologie dějin pokr XIII.

Dmitrij Mylnikov dospěl k novým historickým událostem na základě stop, které se nám dochovaly na zemském povrchu a které konfrontoval s pravděpodobnými historickými daty. Celý příběh začíná obsazením Sankt-Petěrburgu, což podle oficiální historie způsobil Petr I. v roce 1703 a který ho pak prohlásil za hlavní město Ruského impéria v roce 1712. 

Ke vzniku tohoto města se váže celá řada velkých nejasností a použití mnoha neuvěřitelných technologií skrývá v sobě plno zatím neobjasněných a skrytých záhad, že by to vydalo na další seriál! Jistě vás napadne, že k řízení tak obrovského státu, jako bylo Ruské impérium, mělo toto město tu nejnevhodnější možnou polohu. Nachází se na samém okraji země, navíc je stále ohrožené od moře. Při neexistenci rychlého transportu a předávání informací volba takového umístění hlavního města by velmi snižovala efektivitu fungování systému řízení. Z tohoto pohledu by bylo daleko výhodnější zvolit si za hlavní město Moskvu, protože ta je v centru Ruska a její vzdálenosti od jednotlivých oblastí evropské části jsou zhruba stejné. Také z hlediska obrany by bylo umístění "hlavního, vojenského stanu" v centru území nesrovnatelně výhodnější a bezpečnější. Jenže Ruské impérium bylo tou dobou jen malý plácek kolem Finského zálivu, který navíc až do roku 1721 patřil Švédsku. Takže na Moskvu dobyvačné a po světové nadvládě toužící síly nemohly zatím ani pomýšlet, protože ta ležela na území sousedního státu – Moskovie (Moskevské Tartárie). Ale vzhledem k mocenským plánům a ambicím na budoucí postupné obsazování území Tartárie, bylo místo pro hlavní město vybráno zcela správně: Sankt-Petěrburg.

​Toto město bylo prostřednictvím moře v přímém kontaktu s evropskými státy, což mnohonásobně zjednodušovalo logistiku při vedení vojenských operací z jejich strany. A tím se nám narýsoval celý scénář následných událostí. Sankt-Petěrburg byl "vytvořen" nebo obsazen Němci (Prusy) a to pravděpodobně za přímé účasti skandinávských zemí. Tak vznikl nevelký stát pod kontrolou a vládou Romanovců-Holsteinů z klanu Oldenburgů, který – a teď "světe div se"! – okamžitě uznaly všechny západní mocnosti. Přestože byl Sankt-Petěrburg "založen" a prohlášen za hlavní město na území, které podle oficiální verze patřilo Švédsku, tak všechny západní mocnosti tento fakt družně ignorovaly a ihned sem posílaly své diplomaty. Ti ihned překotně předávali pověřovací listiny Petru I., zabydlovali se zde, zařizovali zde svá vyslanectví a především také obchodní zastoupení. Hned poté toto maličké "impérium" Romanovců-Holsteinů-Oldenburgů vyráží do okolí a zabírá nejbližší území. Postupně se dostalo až k Volze a pak se poprvé pokusilo obsadit Moskvu a jí kontrolovaná území v roce 1773 ve válce s Moskevskou Tartárií.

Ale nevyšlo jim to. "Okolnostmi" podlomená vojenská síla Moslevské Tartárie získala velkou podporu a do této války se zapojila sibiřská Tartárie s hlavním městem Tobolskem, která moskevské sestře poslala na pomoc vojsko pod velením Jemeljana Pugačova. Moskvu osvobodili a Romanovci byli odraženi zpátky do Sankt-Petěrburgu.

Potom následovala delší etapa příprav, pro kterou je příznačná výstavba mohutného systému kanálů na počátku 19. století, což měla být s největší pravděpodobností logistická příprava pro nové vojenské tažení. To bylo zahájeno v letech 1810 – 1811. Válku, která se pak protáhla až do roku 1815, vedla spojená mnohonárodnostní vojska Romanovců a dynastií západní Evropy. Aby se tentokrát zabránilo armádě sibiřské Tartárie přijít Moskovii na pomoc tak, jak to už stalo v letech 1773 – 1775, byl "bohy", kterým sloužily evropské elity, proveden jaderný útok na teritoriích Povolží a Uralu. Smutným svědectvím je na tomto území velké množství dodnes viditelných kráterů, zachycených na satelitních snímcích.

​V roce 1812 "protitartarské síly" nejprve obsadily Smolensk, za což Kutuzov dostal titul "kníže smolenský" a o něco později i Moskvu. Žádná Borodinská bitva v tomto roce nebyla, došlo k ní až později, v roce 1867.Zvláštní otázkou je bombardování Moskvy v roce 1812, na což odkazuje mnoho faktů. Zdá se, že tehdy došlo k nedorozumění mezi pozemními vojsky okupantů a "bohy". Obránci Moskvy se totiž vzdali dříve, než bylo původně naplánováno, ale "bohům" to už nestačili říci nebo sami už nedokázali celý proces zastavit. Tím došlo k předčasnému jadernému útoku a tím by se i vysvětlil zbrklý útěk ruské části vojska, k němuž dal příkaz Kutuzov, který byl nepochybně do celého plánu zasvěcen. V důsledku vzdušného jaderného výbuchu nad Moskvou, vznikl mohutný požár a také ozáření těch, kteří se ve městě nacházeli. Pronikavá radiace u vojáků způsobila příznaky totožné nemoci z ozáření, ale ti ji z neznalosti pokládali za mor. Je známo, že mezinárodní francouzská vojska v roce 1812 opustila Moskvu právě kvůli údajné epidemii moru, z níž obvinili obyvatele města, kteří prý otrávili všechny studny. Je však zajímavé, že ona epidemie se nerozšířila za hradby Moskvy, což pro mor není příznačné. Pokud by se skutečně jednalo o mor, pak by se musel šířit po celé cestě, kudy ustupující vojsko prošlo. V roce 1815 Romanovci obsadili Kazaň. Tehdy vypukl na kazaňském hradě podobný, velmi silný požár, který zničil téměř všechny budovy, zejména pak dělostřelecký dvůr, kde se podle oficiální verze vyráběla děla pro válku v roce 1812. To, na čí straně ona děla bojovala, vyplývá z faktu, že po požáru Romanovci v Kazani výrobu děl už neobnovili.

V příběhu požáru Moskvy je pozoruhodné, že "požár" byl natolik silný, že byla zničena veškerá výzdoba ortodoxního chrámu "Zvěstování", včetně nástěnných maleb, které pak byly "obnoveny" po roce 1815 (co na nich asi bylo, že musely zmizet?). Jejich poškození požárem je ale nepochopitelné, vzhledem k tomu, že chrám byl mohutnou kamennou stavbou, na níž nemělo opravdu co hořet, a navíc je otázka, jak se navíc mohl oheň dostat dovnitř a zničit vnitřek. Toto zůstává pro "neinformované" a oficiálně myslící, velkou záhadou.

Klimatickou změnu, která se projevila v následujících třech letech v Evropě a v části Severní Ameriky, způsobilo z největší pravděpodobností masívní meteorické bombardování v kombinaci s jadernými a frekvenčními zásahy z orbitu. S konečnou platností tak bylo zničeno území západní Sibiře, na kterém "tlouklo srdce Velké Tartárie". K tomuto došlo pravděpodobně na začátku roku 1815, nejspíš v dubnu. Několik let bylo toto území vyprahlou pouští se silnou erozí ornice na velmi rozsáhlé ploše. V důsledku toho docházelo k prachovým bouřím. Vrchní vrstvy půdy se vlivem vody, slunce a větru měnily v prach, který se zvedal do horních vrstev atmosféry, a pak letěl až do vzdálenosti tisíců kilometrů, kde se následně snášel v podobě blátivých dešťů a pískových bouří. Podle zachovaných dokumentů se takové deště bláta v Evropě objevovaly ještě v roce 1847.

Zasažené území bylo velmi rozsáhlé, o čemž svědčí i zásadní změny na východním pobřeží Kaspického moře. Podle map z 18. století tu existovalo velké množství měst a do moře přitékalo několik velkých a řada menších řek. Toto dokumentují dochované mnohé historické mapy. Dnes je tu vyprahlá, prázdná poušť.

V průběhu 19. století, zhruba uprostřed třicátých let, Romanovci zahajují další etapu expanze s cílem znovu zalidnit Sibiř. Přitom se snažili obnovit stará zničená města. Ve 40. letech proběhla na Sibiři masívní výsadba lesů a i na území Altajského kraje dokonce zde působily i lesní stráže. Někdy od 20.tých až 30.tých let 19. století začal na obsazených územích zhoubný ideologický proces záměny původního pravoslaví za jeho napodobeninu, která sice částečně napodobuje vnější atributy původního pravoslaví, ale ve své podstatě je tato ideologie žido-křesťanské náboženství pro otroky. Tím se vysvětluje fakt, že už vytištěné vydání Nového zákona a Žalmů bylo zničeno a používání starých textů bylo zakázáno. Místo toho záhy vznikla nová, důkladně upravená verze bible, která je nyní známá jako "Bible krále Jakuba" (pořízená z anglického překladu bible). Slované, kteří přežili války, okupaci i katastrofu byli postupně přeprogramováni z bytostí uctívajících svobodu a vládu svědomí na pokorné sluhy. Měli zapomenout, že Slované spoluurčovali evropské dějiny už od jejich počátků a to nejen na východě, ale i na západě, kde zastávali dominantní pozice.

​Na mapě světa z roku 1575, kterou vytvořil Francouz Francois De Belleforest objevíte spoustu věcí, které nezapadají do "oficiálních" historických souvislostí. Zajímavé na této mapě je, že jsou na ní zobrazena a označena největší nebo nejdůležitější města té doby. Ale třeba v Africe je zobrazeno mnoho měst a řek, které na dnešní mapě už neexistují. Je to v oblasti severní Afriky, kde by se měla nacházet Saharská poušť. Takové zobrazení navíc můžeme vidět i na jiných mapách a to až do první poloviny 18. století. Názvy měst v Evropě, na Středním východě, v Indii víceméně odpovídají tomu, co známe i dnes, ale na Sibiři nebo na území dnešní Číny je všechno jinak! Na Sibiři je překvapivě mnoho měst, včetně těch, která jsou až za polárním kruhem: Taingim, Naiman, Turfon, Coβin, Calami, Obea. Říkají vám něco tato jména měst?

S územím moderní Číny také není něco "v pořádku". Většina tehdejších měst zjevně není čínská. A kam zmizel Peking?! Oficiálně byl Peking považován za největší město na světě v období od 1425 do 1650 a od 1710 do 1825, ale na mapě vidíme na jeho místě a v okolí sice mnoho měst, ale nevidíme tam toto údajně největší město na planetě té doby! To by znamenalo, že Číňané (v té podobě jak se nám jeví dnes) ještě nebyli v té době přesídleni do této oblasti a stalo se to až po roce 1575?

I v Evropě jsou na mapě nepřehlédnutelné zvláštnosti. Je zajímavé, která města se pro autora zdála v Evropě a na území Ruska nevýznamná. V Evropě třeba: Lisabon, Sevilla, Lion, Brest, Paříž, Ausburg, Vídeň, Danzic, Krakov, Budín, Ragura, Bergen a Konstantinopol nejsou jasně označeny. Ale vidíme zde jasně Troy (Tróju) !!! To znamená, že ve druhé polovině 16. století bylo umístění Tróji nejen dobře známé, ale toto město stále existovalo. A oficiální verze nám tvrdí, že Trója zmizela před naší dobou. Mimochodem, kde se poděl na mapě třeba Řím? Francie sama se zde nazývá Galií, jako za dob Římské říše. Ale Řím zde chybí... Skutečnosti, které již byly shromážděny v dostatečném množství, ukazují, že v 18. století se dynastie Romanov-Oldenburg s podporou evropských vládnoucích dynastií začala zmocňovat území pravoslavného státu. A tyto snahy začaly získáním kontroly nad Petrohradem. V letech 1773 - 1775 byl také učiněn pokus zmocnit se Moskvy, který nám je prezentován jako "povstání rolníků vedené Yemelyanem Pugachevem", ale skončil neúspěšně, ačkoli oficiální romanovská verze historie nás ujišťuje o opaku. Proto byla naplánována další válka v letech 1810 - 1815, na kterou se Romanovci-Oldenburgové po mnoho let pečlivě připravovali. V roce 1812 upadl do zajetí Smolensk, Moskva a v roce 1815 Kazaň.

A pak, následně v dubnu 1815, došlo na západní Sibiři k rozsáhlé planetární katastrofě, kterou organizovali "síly", kterým věrně sloužila západní vládnoucí elita. Tato katastrofa zničila prakticky všechny lidi, kteří v té době žili v této oblasti. Přibližně ve stejných letech, v letech 1810 - 1815, byl také proveden "očišťovací" útok Uralu zřejmě z velké části pomocí jaderných zbraní. To všechno dohromady vedlo k tomu, že Romanovci-Oldeburgové byli schopni tato území rychle připojit k jejich nově vytvářenému "Impériu" a to navíc s minimálními ztrátami. Ekonomická, dopravní a vojenská infrastruktura, která existovala na území západní Sibiře, byla z velké části zničena, zemřelo obrovské množství lidí a ten zbytek lidí, který po tomto datu přežil, byl naprosto dezorganizovaný a byl na pokraji přežití. To znamená, že prakticky už nezbyl nikdo, kdo by fyzicky mohl klást další odpor vůči této nově vznikající mocenské struktuře.



Zdroj: celostnivzdelavani.cz

​