Nová chronologie dějin pokr. X.

Na západě Sibiře tedy máme obrovskou zasaženou oblast, která trpěla masivním bombardováním, jehož celková plocha přesahuje 1,5 milionu kilometrů! Pokud před katastrofou existoval na tomto území nějaký stát, potom po této pozemsko-kosmické katastrofické události už nemohla být žádná řeč o nějaké moci a státnosti u těch pár lidí, kteří zde zázračně přežili. Dalším faktem je, že v této oblasti bylo zničeno také mnoho hor a dokonce na Urale celá pohoří! ​

Mnoho sjezdovek je pokryto takzvanými "kamennými řekami", obrovskými rýhami z velkého drceného kamene. A pokud začnete pečlivě studovat skalní části trčící ze země, pak uvidíte, že většina z nich je pokryta prasklinami. Kromě toho byly tyto kameny roztříštěny poměrně nedávno, protože na nich nejsou žádné stopy po vodní a větrné erozi, které by na kamenech měly být patrny, kdyby ležely na větru a pod vodou tisíce let. Všechny tyto kameny jsou úlomky hornin s ostrými hranami a čerstvými "třískami", které se po tisíce let měly vyhlazovat a zaoblovat. Z toho vyplývá, že byly roztříštěny nedávno, ne více, než před 300 lety.

Existují však i jiné stopy, které naznačují, že to byly právě jaderné zbraně, které byly na Uralu použity. Čára zkázy vede z Moskvy přes Uralské hory na východ (Čeljabinsk, Kurgan, Omsk atd.). Tady jsou tři vrcholy, o kterých je řeč. Yaman-Tau je nejvyšší hora jižního Uralu, hora Iremel, oblíbené místo turistů, stejně jako hora Bolshoi Shelom, která je nejvyšším bodem hřebene Zigalga, který vede podél levého okraje údolí řeky Yuryuzan, která pramení na úpatí Yaman-Tau...

Proč Mount Bolshoi Shelom vypadá tak divně? A odkud se vzalo to velké množství rozbitého kamene zvaného "kurums"? Vypadá to, že to jsou důsledky leteckého jaderného výbuchu, ke kterému došlo přímo nad vrcholem Velkého Shelomu. Silná rázová vlna, která se vytvoří během exploze, se šíří z epicentra a ničí do určité vzdálenosti krystalickou strukturu. Tato vzdálenost závisí na síle náboje. A právě v "přiměřené" vzdálenosti od epicentra byl "odříznut" vrchol hory a místo něho se vytvořila rovná plošina. Za touto hranicí již není krystalická struktura látky zcela zničena, ale dochází pouze k drcení kamene. K této fragmentaci navíc dochází v průběhu celého průběhu rázové vlny v okruhu od několika desítek do sto padesáti kilometrů, v závislosti na sílu výbuchu. Výsledkem je, že všechny nejbližší hory na několik desítek kilometrů jsou pokryty rozbitým kamenem.

Kónická mohyla, která je dnes považována za vrchol Velkého Shelomu, označuje přesnou polohu epicentra výbuchu, protože je důsledkem působení takzvaného větru "sací zóny". Jemný prach stoupá vzhůru, zatímco větší zbytky a kameny zůstávají dole a vytvářejí pravidelný kuželovitý kopec, který tu pozorujeme. Není žádným tajemstvím, že všechna tato ložiska žuly mají na Uralu zvýšené radioaktivní pozadí. Podle dostupných informací však v oblasti Velkého Shelomu navíc existují oblasti, které jsou značně kontaminovány radiací. Bylo totiž několik případů, kdy po pěší turistice po hřebeni Zigalga měli někteří lidé podivné příznaky, velmi podobné radiační nemoci. Jedna z žen dokonce zemřela počátkem 90. let po takovéto cestě. Lékaři ji oficiálně stanovili sice jinou diagnózu, ale v neformálním rozhovoru jeden z lékařů přiznal příbuzným, že všechny příznaky ukazovaly právě na radiační nemoc.

Také v kamenolomech, kde se těžba kamene provádí výbušným způsobem, jsou některé kameny výbuchem rozptýleny do blízkých lesů. Nikdo v této oblasti však trhací práce neprováděl. Většina kamenů má přibližně stejnou velikost, od půl metru do několika metrů. S přihlédnutím k průměrné hustotě žuly 2,6 tuny na čtvereční metr je hmotnost těchto "kamenů" od tuny do deseti tun. Svahy hor na tomto místě nejsou příliš strmé, tudíž nemají přirozenou schopnost pohybu a tak nemohou získat potřebnou rychlost a energii k rozdrcení kamenů. Jinými slovy, neexistují žádné přirozené důvody, které by mohly vysvětlit výskyt těchto "kurumů" na těchto místech a v takovém množství. Ani zemětřesení, ani přirozená eroze způsobená větrem, vodou a poklesem teploty nemohou způsobit tolik rozbitého kamene a pak ho rozptýlit po svazích. Tato oblast není ani seismicky aktivní.

Skutečnost, že tyto ostré hrany kamenů nestihly být vyhlazeny větrem a vodou, naznačuje, že k tomu došlo skutečně relativně nedávno. Podobný obrázek je pozorován nejen na hřebenu Zigalga a na hoře Iremel, která se nachází 32 km od hory Bolshoi Shelom, a která je po Yaman-Tau druhou nejvyšší horou na jižním Uralu. Iremel a všechny jeho svahy jsou úplně poseté kurumy, které vypadají úplně stejně jako na Zygalga. Při výstupu na vrchol uvidíte jen malé zbytky skal, které jsou všechny pokryté prasklinami, jako by je někdo zasáhl obřím kladivem. Vrstvy ve skalách jsou nakloněné, jako by někdo z boku tvrdě narazil do hory. A právě na této straně se nachází hora Bolshoi Shelom, nad níž bylo epicentrum výbuchu. To, co je zde k vidění, jsou následky silné rázové vlny výbuchu.

Kam se poděly ostrovy v horní části Kaspického moře, řeky a celá města? Kaspické moře postupně mizí a dopady pociťují lidé podél pobřeží v každodenním životě. "Vědci" předpovídají, že se největší jezero na světě do konce století "kvůli klimatickým změnám" zmenší o čtvrtinu. Podle několika studií jezero prý vysychá úměrně tomu, jak v regionu kvůli klimatickým změnám stoupají teploty. Ve 30. letech přehrazení řeky Volhy, která jezero zásobuje vodou z 80 procent, způsobilo pokles hladiny o dva metry za pět let. V 90. letech kvůli větším srážkám kolem Volhy naopak hladina moře nečekaně stoupla až k takřka rekordní úrovni. "Před třiceti lety už vlny začínaly odnášet budovy. Tehdy jsme si dělali starosti, jak ochráníme město", vypráví pětašedesátiletý penzista z Darbentu Zaur Mullajev. V roce 1996 se však situace obrátila. Hladina začala zase rychle a trvale klesat, což platí dodnes. Ročně poklesne o zhruba sedm centimetrů. V Derbentu vlny ustoupily asi o sto metrů a nechaly za sebou míle písečných dun podél pobřeží. "Z Volhy přitéká stále stejné množství vody, ale vyšší teploty na povrchu znamenají, že se voda více vypařuje", vysvětluje Eldar Eldarov, profesor geografie z Dagestánské státní univerzity. To je oficiální teorie, která získává ve "vědecké komunitě" čím dál větší váhu. Podle jedné loňské studie klesne hladina Kaspického moře do konce století až o 18 metrů. Při takovém scénáři vyschne zhruba čtvrtina jeho současné rozlohy. A zanechá za sebou 93 000 kilometrů čtverečních nových pouští, podobných těm v okolí vysychajícího Aralského jezera. Kaspickému moři, které je místy více než kilometr hluboké, pravděpodobně nehrozí vyschnutí do takové míry jako v případě Aralského jezera. Aralské jezero bylo před 50 lety čtvrté největší jezero světa, které mělo rozlohu jen o něco menší než Česká republika. Jedná se o bezodtoké jezero s dvěma velkými přítoky – řekami Amudarjou a Syrdajou. Toto jsou současné zprávy o této oblasti...

Na starých mapách Kaspického moře a oblasti kolem Aralského jezera v 16. – 18. století to vypadá úplně jinak, než dnes. Konfigurace moře je zcela odlišná a mapa jasně ukazuje velké řeky, které tečou do Kaspického moře na východním a jižním břehu. V současné době tyto řeky už nejsou pozorovány a zcela zmizely z povrchu zemského... Kromě těchto vyznačených řek zmizelo i mnoho měst. Zároveň však lze snadno najít města a řeky, které se nacházejí na západním a severním břehu, ale ty, které se nacházejí na jižním a východním břehu, nejsou. Jak se stalo, že v jedné části toponyma přežily dodnes, zatímco v druhé vše zmizelo? Co nám o tom může říci oficiální historický mýtus? A kam se poděly ostrovy v horní části Kaspického moře? Jsou nejen pečlivě nakreslené, ale je dokonce naznačena jejich příslušnost k různým státům.

Vzpomínáte si na pohádku Alexandra Sergejeviče Puškina "O zlatém kohoutku", kde se říká: "Dej mi holku, šamakhanskou královnu". Ukázalo se, že město Shamakhia skutečně existovalo a navíc relativně nedávno, protože o něm psal i Puškin, který se o něm dozvěděl z příběhů své chůvy Ariny Rodionovny. Nyní už ho na mapě nenajdete. Stejně jako nenajdete další města umístěná dále podél pobřeží: Kesker, Farabath, Ferebath, Esterabad, Aftrabath ad.
​
Mapa také ukazuje, že město Samarkand stojí na řece, podél které se můžeme dostat ke Kaspickému moři! Řeka, na které Samarkand stojí, se vlévá do velké řeky, která je na jedné z map označena jako Kajak a kterou můžeme pozorovat téměř na všech dříve revidovaných mapách. To znamená, že tato řeka tehdy skutečně existovala. Kde je řeka, kterou se můžete dostat ze Samarkandu do Kaspického moře? Kde jsou všechny tyto řeky a města podél jižního a východního pobřeží Kaspického moře?
​

​
Zdroj: celostnivzdelavani.cz