Nová chronologie dějin pokr. VIII

Další velká změna, která se váže k sledovaným událostem a kterou lze pozorovat zhruba od počátku 19. století, je klimatický zlom v Rusku. Podívejme se do 18. století. V roce 1756 byla dokončena monumentální stavba Jekatěrinského paláce v Carském Selu (dnes Puškinu). Město leží jen pár kilometrů jižně od Petrohradu, tedy oproti nám dost na severu. ​

A přitom zmíněný palác je vystavěn vyloženě ve stylu jižních zemí. Nejenže většinu ploch vnějších stěn tvoří okna, ale v původní podobě v něm nebylo počítáno ani s topením! Obrovská kamna byla do jednotlivých místností instalována až dodatečně o sto let později. Pokud snad namítnete, že Jekatěrinský palác měl být jen letním sídlem, pak vezměte v úvahu, že to není víkendová chata, kterou prostě zazimujete a vrátíte se za půl roku. Palác je vyzdoben unikátním a nesmírně drahým vybavením, obrazy, mozaikami, dřevěnými sochami, zlatem na nábytku i stěnách. To všechno vyžaduje konstantní teplotu, jinak by veškeré obrovské částky, za něž toto všechno bylo pořízeno, přišly velmi rychle vniveč a takové klima v té době bylo.

Na počátku 19. století bylo k Jekatěrinskému paláci přistavěno carské lyceum. Architekt se je sice snažil udržet v duchu původní stavby, ale je evidentní, že se cosi změnilo. Okna jsou viditelně menší, v plánech stavby je už navíc počítáno s krbem do každé místnosti. Začátkem 19. století se totiž budovy v Sankt-Petěrburku začínají stavět už s ohledem na zcela jiné klimatické podmínky. Ve 30. letech se už objevují paláce s centrálním vytápěním. Skutečnost, že se nějak pozapomnělo na kamna určitě nebude kvůli negramotnosti architektů, kteří tyto paláce stavěli, a toto zdůvodnění bude asi na posledním místě v seznamu možných důvodů, protože byli vyzváni jen ti nejlepší z nejlepších, aby navrhli a postavili královské paláce. A i ostatní technická a architektonická řešení, byla na té nejvyšší úrovni.

Pokud se podíváme na fasádu paláce, můžete jasně vidět velmi velkou plochu oken, která je typická pro jižní, horké oblasti, a ne pro severní území. Později, na počátku 19. století, byla k paláci, kde se nacházelo slavné lyceum, přistavěna přístavba, ve které Alexander Sergejevič Puškin studoval společně s budoucími děkabristy. Vyznačuje se nejen svým zcela jiným architektonickým stylem, ale také tím, že již byla postavena pro nové klimatické podmínky, plocha oken je znatelně menší.

V prvním vydání encyklopedie "Britannica" z roku 1771 se dokonce píše, že hlavním dodavatelem ananasů do Evropy bylo Ruské impérium, sibiřská oblast.

Zničení tak obrovské plochy lesů se muselo zákonitě projevit ve změně klimatu. Na území Severní Ameriky a velké části střední a západní Evropy se klima postupně vrátilo k normálu. Avšak na území Ruska proběhla mnohem větší změna, takzvaný klimatický zlom. Zničení rostlinstva a lesů na velké části západní Sibiře způsobilo narušení místní teplotní rovnováhy, protože lesy, hlavně jehličnaté, plní roli teplotního stabilizátoru, který nedovoluje půdě v zimě silně promrznout a v létě se přehřát a vysušit. V důsledku toho se hranice věčně zmrzlé půdy posunula na jih, což na teritoriu Euroasie přivodilo svéráznou malou dobu ledovou. V současné době už ale můžeme pozorovat postupné obnovování původního klimatu, protože za posledních 20 let se hranice věčně zmrzlé půdy v západní Sibiři posunula zpět na sever o více než 200 km.
Pokud byste se vznesli vzhůru u Pokrovského jezera, uviděli byste to, co je na obrázku níže. To není obrazec v obilí "někým" nakreslený do zrající pšenice. To jsou stopy po pevnosti, která zde byla, ale která byla srovnána se zemí. Nebo přesněji – byla vymazána s povrchu zemského. Doslova tu nezůstal kámen na kameni. Kde myslíte, že to je? Ve Francii? Německu, Španělsku? Ne, tam jsou tyto hvězdicové pevnosti obdivované a opečovávané. Ale tady naopak jsou, rovněž s velkou péčí, likvidovány. Toto je Pokrovská pevnost v Omské oblasti. Přímo na zemi neuvidíte naprosto nic. Ani jeden kámen, blok nebo cihlu. Všechno bylo rozebráno až na drn a odvezeno! Někomu vůbec nezáleželo na tom, kolik na tuto likvidaci padlo sil a prostředků? Ten důvod byl tak extrémně silný, že těchto prostředků nelitoval?

Hvězdicové pevnosti se stavěly od druhé poloviny 17. století, téměř do konce století 18. Na základě rozvoje dělostřelectví bylo třeba vytvořit zcela nový konstrukční typ, který by díky zešikmení stěn snížil destrukční účinek střel. Vybíhající "cípy hvězdy" zároveň umožňovaly nerušený výhled obránců do všech směrů. Pevnosti obklopovaly hluboké a někdy i velmi široké vodní příkopy a nakupené valy zeminy. Středně velká pevnost měla stranu dlouhou kolem 120 metrů a připočítáme-li několikametrový vodní příkop a za ním ještě navršený hliněný val, zjistíme, že to rozhodně nebyl žádný drobeček.

Pevnosti tvořily souvislé pásy opevnění. Výše zmíněná Pokrovská pevnost postavená v letech 1752 – 1755 byla součástí – takzvané Tobolo-Išinské linie dlouhé 576 km. Na snímcích jsou ty pevnosti, po nichž zůstaly alespoň trochu viditelné obrysy, které jsou patrné jen při pohledu shora, takže místní obyvatelé o těchto starých stavbách často ani nemají tušení. Drtivou většinu ostatních byste však dnes už hledali marně, přestože takových pevností byly na teritoriu dnešního Ruska postaveny tisíce, a to za poměrně krátkou dobu. Byly to stavby nejen ohromujících rozměrů, ale samozřejmě i velmi důkladné. Přesto drtivá většina z nich zcela "nepochopitelně" zmizela! Buď úplně, nebo se zachovaly jen hliněné valy a polozasypané příkopy. I když největší hustota pevností je na velmi ohraničeném prostoru Omské a Ťjumenské oblasti, tedy opět v západní Sibiři, mnohé najdeme i na Ukrajině nebo v severním Kazachstánu.

V ukrajinské charkovské oblasti byla linie a na každých 100 až 500 metrech je na ní patrný výběžek bývalé strážní věže. Stěna není všude zachovaná, ale při troše snahy nás její směřování po několika kilometrech dovede k další pevnosti. Podobnou stěnu (Velkou sibiřskou zeď) lze sledovat i na Sibiři. V Evropě je každá pevnost postavená podle jedinečného plánu. Ale sibiřské pevnosti jsou typizované! Svědčí to o existenci standardizace v době jejich stavby. Takové stavby nemohou přece existovat v neindustrializované zemi! Standardy se objevují tam, kde existuje sériová výroba a jednotný systém přípravy kádrů. A na základě tohoto můžeme učinit závažný závěr. Takové ohromné množství složitých opevnění (tisíce!) svědčí o tom, že jejich dělníci, inženýři a projektanti měli nejen vysokou kvalifikaci, ale také obrovské materiální i lidské rezervy, což je jaksi v rozporu s tím, co se píše o primitivních knížectvích roztroušených na územích středověké Sibiře. Takové mohutné stavby jsou jen v možnostech země s centralizovaným systémem vzdělávání a odborné přípravy, který je schopen mobilizovat velké množství zdrojů, peněz a pracovních sil. A také, který má systém vojenského vzdělávání a přípravy vojáků. Jsou tyto informace v souladu s tím, co nás učí ve školách? Tam se píše o nekonečných pustých prostorách, řídce obydlených polodivochy, klanícími se dřevěným idolům za zvuků šamanských bubnů...

A v tomto duchu byla vytvořena romanovská historka o "osvojení" pusté a necivilizované Sibiře, a proto bylo nutné tyto stavby zničit. Pokud se o to nepostaraly "meteority", o kterých už byla řeč, musel to být někdo jiný. Musel to udělat vítěz na uchváceném území. Strategie byla jasná, zamlčet a přetvořit historii dobyté země, totálně zlomit odpor původního obyvatelstva co největším "masakrem" vzdorujících obyvatel a také zničením jejich národní paměti. V opačném případě by okupanta čekala partyzánská válka a ta vždycky končí jeho porážkou. Dokud si voják pamatuje, za co proléval krev, není možné ho změnit v otroka. Když však ztratí rodovou paměť – stává se lhostejným, ztratí chuť k životu, přestane tvořit, nechává se unášet meinstreamovým proudem, cítí se být zajatcem okolností. Ztrácí smysl existence, vydává se na cestu sebezničení, alkoholismu, narkomanie a propadne všem druhům legálních drog – od televizních seriálů přes bitvy sportovních fanoušků a obdivování rockových idolů, až k bezcílnému pobíhání v duchovní prázdnotě. Chce-li si vítěz podržet dobytá území, zničí jakoukoliv připomínku historie dobytých národů, spálí archívy, knihy, zakáže prapůvodní náboženství, zničí kulturu a umění. A tak musely být srovnány se zemí i tyto pevnosti.

Pokud v Evropě hvězdicové pevnosti stojí dodnes, ale v Rusku se o nich začínáme dovídat díky satelitním snímkům až nyní, můžeme udělat jasný závěr: Dobyvatelé přišli z míst, kde pevnosti stojí dodnes.
​
Údajně existuje spousta důkazů o tom, že řada stávajících pevností byla postavena v 17. a 18. století. Například v Čeljabinské oblasti byly údajně postaveny v roce 1736 Kyzyltash, Miass (v oblasti vesnice Miass, okres Krasnoarmeisky, Chebarkul, pevnost Čeljabinsk, v roce 1737 pevnost Etkul a v roce 1742 Uiskaya).

Ale fakta naznačují něco jiného. Pokud prozkoumáte několik hřbitovů, které jsou považovány za velmi staré, tak je velmi zajímavé, že před rokem 1834 nejste schopni nalézt žádné hroby. Skutečnost, že máme dokument, který hovoří o založení osady v roce 1736, a také skutečnost, že nyní na tomto místě existuje osada nebo město se stejným nebo podobným názvem, neznamená, že v roce 1812 až 1815 nedošlo k žádné katastrofě, která by zničila celé osídlení, které v té době existovalo. Existuje skutečně mnoho faktů, které naznačují, že na Sibiři došlo před 200 lety k rozsáhlé katastrofě.

Mohly se změnit zájmy, mohli být přemístěni kozáci jinam, pevnosti mohly ztratit svůj vojenský význam, ale původní architektonické struktury nemohou zmizet bez následků do architektury města a osad. Jakmile byla pevnost postavena, začala ovlivňovat celé uspořádání zbytku osady a následnou výstavbu, která postupně vzniká kolem pevnosti. Tento vliv se uplatňuje i poté, co již pevnost zanikla nebo byla zcela zničena. Mohlo být rozhodnuto o demolici hradebních zdí, možná dokonce o stržení zemních hradeb a zaplnění příkopů, ale nikdo nebude znovu stavět silnice a demolovat již postavené domy vedoucí k pevnosti. Současně lze v průběhu času staré domy vyměnit za nové, ale obecná struktura ulic a centrálních komunikací zůstane zachována. V tomto případě půjdou centrální dopravní tepny a ulice k branám pevnosti. Toto je jasný důkaz o tom, na kterých místech v hluboké minulosti stávaly pevnosti.

Podíváme-li se na města v evropské části Ruska, uvidíme právě takový obrázek. Kreml v Moskvě, Nižním Novgorodu a Kazani pevně definoval strukturu starého centra města. Zároveň všude hlavní silnice vedou k branám pevnosti. Podobný obraz pozorujeme ve městech, kde pevnosti dodnes nepřežily. Ulice vedou ve sbíhajících se úhlech ke středu, kterým byla pevnost, i když je to pro stavbu domů, zejména kamenných, nevhodné. Nikdo už kvůli pohodlnosti stavby nezmění stávající strukturu ulic. Pokud jsou staré domy zbořeny, tak jsou nové domy přistavovány do stejných ulic.

Nyní se podívejme, co vidíme na jižním Uralu. Podle historických pramenů tu nejprve vznikla pevnost a kolem ní postupně rostlo osídlení. V takových případech vždy město vyrůstá podél hlavních komunikací vedoucích do pevnosti. I když jsou později některé domy nahrazeny novými, silnice zůstávají na stejném místě. Je to jasně patrné na uspořádání měst, která vznikala tímto způsobem: i když původní pevnost zanikla, architektonické řešení zástavby v sobě její pečeť uchovalo. Samotné město Čebarkul však naprosto ignoruje fakt, že na daném místě někdy nějaká pevnost byla! Centrum města je úplně jinde, hlavní trasy vedou k současnému středu města a na starou pevnost neberou žádný ohled. A nejen to: k místu, kde kdysi stála, nevede vůbec žádná cesta! Zato v těsné blízkosti jasně rozeznáváme neobvyklou kruhovou proláklinu o průměru 430 metrů. Závěr je jediný: čebarkulská pevnost byla zničena spolu s okolním osídlením, které bylo v její bezprostřední blízkosti. Současné město Čebarkul bylo postaveno nově na tomto místě, ale stavělo se na čistém drnu až v 19. století, po odeznění katastrofy. Proto zničené stavby včetně pevnosti neměly žádný vliv na jeho plán, na položení jeho centra a směry jeho hlavních komunikací.

Řeka ve středu Čeljabinsku má úplně jinou konfiguraci než na plánu pevnosti. Stejně jako v případě Chebarkulu rozložení Čeljabinsku zcela ignoruje skutečnost, že před 100 lety někde poblíž mostu byla opevněná pevnost. Nyní vidíme dobře naplánované pravidelné osídlení, které je vhodné stavět z ničeho, od nuly. V oblasti, kde byly prováděny archeologické vykopávky při stavbě nového muzea byly navíc nalezeny pozůstatky staré pevnosti.

Také v uspořádání staré části města Miass struktura ulic nikterak nezapadá do logického architektonického schématu. Obecně platí, že tu máme stejný obrázek, jako ve dvou předchozích případech.  Stávající dispozice obce zcela ignoruje skutečnost, že na tomto místě byla kdysi pevnost, která byla základem celé struktury osídlení. Stará pevnost opět byla zničena spolu se starou osadou a později na tomto místě byla postavena nová vesnice se stejným názvem, po katastrofické události.



Zdroj: celostnivzdelavani.cz

​