Nová chronologie dějin pokr. VII.

Ale to ještě není všechno. Budeme-li se pohybovat dále na severozápad, rozeznáme velké množství drobnějších rýh, které způsobily s největší pravděpodobností letící úlomky a trosky. Velmi dobře jsou vidět u jezera Čany. Podobné jsou pak v okolí města Omsk, rovněž jsou velmi dobře viditelné u Tobolska a také na území severního Kazachstánu, v okolí města Rudnyj. ​

Ani tyto padající fragmenty však nebyly malé, soudě podle jejich rýh, které po sobě zanechaly. Kapkovitý tvar rýh (tmavé plošky) jasně ukazuje na pád tělesa, nikoliv na stopy po ledovci. Vzhledem k tomu, že všechny vyryté stopy, tedy ty obrovské i tyto menší, vedou ve stejném směru a lze logicky předpokládat, že všechny tyto objekty spadly v tutéž dobu. V počáteční fázi trajektorie jejich úhly odpovídají úhlu náklonu osy otáčení Země k ploše ekliptiky, ve které se pohybují téměř všechny planety a asteroidy sluneční soustavy. Můžeme tedy předpokládat i to, že se jednalo například o původní zbytky zničeného měsíce (Lelja či Fata) nebo nějaké planety naší Sluneční soustavy. Důležitým detailem je, že na konci "sibiřských pásových borů" nevidíme vyvýšeniny z nahrnutého půdního materiálu, který by tam rozhodně měl být. A mělo by ho být opravdu hodně. Místo toho se na konci dráhy stopa rozšiřuje a je podobná deltě řeky vlévající se do moře. Vysvětlení je jediné: tyto spadlé objekty byly tvořeny převážně ledem. O tom svědčí i boky koryt, které by v případě průchodu kamenného tělesa musely být ostré. Zde však svahy ostrý profil nemají. Spodní část ledového tělesa se intenzívním třením roztavila rychleji než horní a vytvořila vodní vrstvu, která působila jako mazivo a tak způsobila hladký průřez. Nicméně i tak bylo ze zemského povrchu strženo obrovské množství zeminy, která se následně s horkou párou zvedla do velkých výšek. Tyto všechny okolnosti nás opravňují učinit tyto závěry:

1. Podle tvaru, směru a profilu stop se lze důvodně domnívat, že byly způsobeny velkými meteority, z nichž ty největší měly 5 a více kilometrů v průměru.
2. Poměrně mělké, ale dlouhé stopy naznačují, že objekty padaly velmi rychle a pod velmi malým úhlem.
3. Všechny tyto objekty spadly na zemský povrch najednou.
4. Nejsou to fragmenty jednoho tělesa, které se po srážce s atmosférou roztrhlo. V tom případě by totiž jednotlivé fragmenty letěly vějířovitě do různých směrů.

Podobné stopy po pádu objektů z kosmu lze najít i na dalších místech, například v blízkosti města Tomsk nebo ještě dále při řece Irtyš a také jižně od Tobolska. A připomeňme, že v prvním vydání encyklopedie "Britannica" je právě toto město jmenováno jako hlavní město Tartárie... Je těžké si představit rozsah takové katastrofy, protože je očividné, že v tomto prostoru o šířce více než 500 km a délce přesahující 250 km bylo zničeno všechno, co bylo na povrchu. Vlna roztáté vody odnesla všechny stavby, veškeré rostlinstvo, zabila všechny živé organizmy. Přitom v době pádu se brzděním o atmosféru i zem povrch objektů rozehřál na vysokou teplotu a led se rychle změnil v páru. Hustota objektů byla dostatečně vysoká a to znamená, že v oblasti pádu byl vzduch plný přehřáté páry a různých plynů. Když se toto vše smíchalo s půdou na povrchu Země, celá tato masa se spolu s párou vznesla do atmosféry. Zasažené oblasti nebyly pak vzhledem k chybějící ornici schopné poskytnout případným přeživším potravu, a tak v závěsu za katastrofou přírodní následovala katastrofa ekonomická, hlad a pravděpodobný zánik Tartárie.

​Na západní Sibiři je gigantická zóna, která byla pravděpodobně zničena masívním meteorickým bombardováním. Je to oblast o rozloze více jak 1,5 milionu kilometrů čtverečních. Pokud na tomto území v době katastrofy existoval jakýkoliv stát, pak po této události o jeho existenci nemohla být ani řeč... To, co zbylo z Tartárie po obrovské katastrofě se stalo navíc terčem dalších problémů, tentokrát klimatických. Nepřímo o tom svědčí místní lesní porosty, kterým není více než dvě stě let. Sibiřským, ruským i běloruským. Tento fakt lze objasnit jedině tím, že před uvedenou dobou většina ruských lesů zmizela. Staré stromy, ale i mladé. Nynější lesy vyrostly na jejich místě. Na centrální ruské rovině byl les postupně obnoven v polovině 19. století cestou masové výsadby po čtverečních mílích. Ale sibiřská tajga vyrostla sama, protože tady stromy sázet neměl kdo. Jeden z argumentů proti teorii obrovské katastrofy, která mohla proběhnout před 200 lety, je mýtus o tzv. "reliktních lesích", které prý rostou na Uralu a v západní Sibiři.

Dmitrij Mylnikov k tomu říká: "K myšlence, že s našimi reliktními lesy není něco v pořádku, jsem dospěl tehdy, když jsem zjistil, že v nich zaprvé nejsou stromy starší než 150 let a zadruhé tam je velmi tenká vrstva úrodné půdy v tloušťce maximální 20 – 30 cm. Připadalo mi to velmi divné, protože jsem četl, že za tisíc let se v lese vytvoří řádově jeden metr úrodné půdy, to znamená asi milimetr ročně. O něco později jsem se s podobnou situací setkával nejen v centrálním městském lese, ale také v ostatních borových lesích rozkládajících se na Čeljabinsku a v jeho okolí: staré stromy chybí a úrodná vrstva je tenká. V 'pásových borech' je vrstva půdy jen několik centimetrů a pak už jen písek. Přitom ledovec roztál před minimálně tisíci lety. Jak je to možné? Podobná situace, tedy nepřítomnost starých stromů a velmi tenká vrstva úrodné půdy – se opakuje prakticky ve všech lesích Uralu a západní Sibiře. Když jsem se o to blíže zajímal, dozvěděl jsem se z oficiálních zdrojů, že na Uralu a Sibiři opravdu stromy starší než 150 let nejsou. A zdůvodnění? Déle prý prostě nežijí."

Ale podíváme-li se na přehled délky života jednotlivých druhů stromů, dozvíme se, že:
sibiřská sosna cedrová žije 400 – 500 let;
smrk evropský 300 – 400 (někdy i 500) let;
smrk trnitý 400 – 600 let;
modřín sibiřský 500 let (za mimořádně příznivých podmínek až 900 let);
borovice žije 300 – 400 let, ve zvlášť příznivých podmínkách až 600 let;
jilm žije 300 let;
lípa – 400 let;
cedr – 1000 let;
dub – 1500 let;
​
Není vám divné, že ačkoliv tyto stromy žijí vesměs déle než 300 let, na Sibiři a Uralu jen 150 let? Zatímco například v Kanadě, ve zcela srovnatelných podmínkách rostou takovéto stromy, jako na titulním obrázku? – "Kanadští dřevorubci na přelomu 19. a 20. století. Tloušťka kmenů, 6 metrů a stáří stromů 1500 let!"

Proč však na Sibiři takové sekvoje nerostou, když klima je prakticky stejné, nikdo ze specialistů nedokáže rozumně vysvětlit. Teď sice nerostou, ale dříve tu rostli. Studenti z Čeljabinské státní univerzity, kteří se účastnili na archeologických výzkumech v Arkaimu a na jihu Čeljabinské oblasti, vyprávěli, že tam, kde je dnes jen step, byly v době Arkaimu jehličnaté lesy a při svých výzkumech zde místy naráželi na pozůstatky gigantických stromů, jejichž kmeny měly průměr 4 – 6 metrů. Byly tedy stejné, jako ty v Kanadě. Lesy automaticky vyrůstají znova. Všimněte si neudržované mýtiny. Za pět let tu je houští bříz a černého bezu, za deset už vykukují jehličnany a za dvacet let nepoznáte, kde mýtina byla. Proč se za těch pět a půl tisíce let, které uběhly od dob Arkaimu, neobnovily? Odborníci krčí rameny: Nevyrostly? Jenže oni zřejmě vyrostly, ale pak byly rázem zničeny? Fakta svědčí o tom, že na velké části území Uralu a Sibiře prostě chybí lesy starší 200 let.

Shrneme-li uvedené údaje dojdeme k závěru, že všechny lesy v této oblasti byly jednorázově a razantně odstraněny při katastrofické události...

​Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která chybí lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete fotografie domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi. Je jich po celém Rusku, ale nejen tam, velké množství. Výše zobrazený dům je petrohradský dům (postavený v letech 1723 – 1730). Má hlavní vchod pod úrovní silnice, což je v oblasti častých záplav přinejmenším poněkud zvláštní. Tento dům najdete v Kazani. 

Podobně nesmyslně zanořených domů byste našli obrovské množství. V Petrohradu vám průvodci řeknou "oficiální informaci", že tak se stavělo proto, že nikdo nesměl mít palác vyšší než car, a tak se přízemí začínalo už v suterénu. Nemyslím si, že by tato odpověď byla pravým důvodem takto zasypaných domů, jejichž přízemí je hluboko v podzemí. Pokud si položíte otázku, proč jsou ty domy tak hluboko, tak odpověď, která se velmi logicky nabízí je, že všechny tyto stavby byly postaveny počátkem 19. století, ještě před tou kataklyzmatickou událostí či "válečnou" operací.

Výkop v komunikaci v centru současného Petrohradu ukázal velmi neobvyklou věc. Pod vrchním asfaltem a jeho kamenným podložím je zřetelná tenká vrstva ornice s kamením. Následuje silný pruh hlinitopísčitého materiálu. Potud je to jasné. Ale pod touto základovou vrstvou je opět ornice s kamením a znova vrstva hlíny a písku. Proč je to tu 2 krát? Horní tenkou vrstvu tvoří ornice. Pod ní je správně hlinitopísčitý podklad. Ale následně je tu zase ornice, tentokrát s kamením, a zase hlinitopísčitý pás. Teprve potom následuje silná, tři čtvrtě metru tlustá vrstva úrodné ornice, patrně původní, která tu vznikala rozkladem organických látek po velmi dlouhou dobu. A pod ní teprve základový materiál.

Mnoho domů v Rusku doslova stojí s okny na zemi, to znamená, že jsou naplněny až do výšky jednoho až dvou metrů. Oficiálním vysvětlením této skutečnosti je, že domy se postupně ponořují do země, protože "kulturní vrstva roste" v důsledku postupného hromadění prachu, nečistot a úlomků, ale při probíhajících stavebních nebo restaurátorských prácích, kdy je vykopána tato "kulturní vrstva" se ukáže, že se skládá jen z hlíny a prakticky neobsahuje úlomky, prach a další složky, které by v ní měly být. Co k tomu ve své zprávě napsali přivolaní geologové? Napsali, že jednotlivé vrstvy nevznikly naplavením, ale spadem! A aby toho nebylo málo, pod vrstvami byla nalezena olověná pečeť s letopočtem 1820.

Uvedené obrázky ilustrují verzi Dmitrije Mylnikova, že obrovský spad hlíny byl důsledkem katastrofy, k níž došlo v západní Sibiři. Domy byly zasypány hlínou vynesenou horkými parami do atmosféry. Tato hlína, jíž jsme postrádali v sibiřských lesích, pak v podobě blátivého "deště" postupovala nad další území. Velkou ranou pro obyvatelstvo nebyla jen samotná katastrofa, ale i její následky v době, kdy bylo zničeno veškeré rostlinstvo a odstraněna vrchní vrstva půdy na dostatečně velkém prostoru. Podle zanechaných stop oblast přímo zasažená pádem meteoritů byla kolem 1,5 milionů čtverečných kilometrů. Než se začala tvořit nová vrstva půdy, uběhl dlouhý čas, možná i desítky let. A po celou tu dobu působením slunce, vody a větru probíhala eroze, jejímž výsledkem byla tvorba obrovského množství prachu a písečných bouří. Prach a písek se zvedaly až do vrchních vrstev atmosféry a přesouvaly se tisíce kilometrů od místa samotné katastrofy. I v Evropě se můžeme setkat se svědectvími o prachových bouřích a s padáním hlinitého bahna ještě v roce 1847...



Zdroj: celostnivzdelavani.cz
​