Nová chronologie dějin pokr. IX.

Údajně existuje spousta důkazů o tom, že řada stávajících pevností byla postavena v 17. a 18. století. Například v Čeljabinské oblasti byly údajně postaveny v roce 1736 Kyzyltash, Miass (v oblasti vesnice Miass, okres Krasnoarmeisky, Chebarkul, pevnost Čeljabinsk, v roce 1737 pevnost Etkul a v roce 1742 Uiskaya).

Ale fakta naznačují něco jiného. Pokud prozkoumáte několik hřbitovů, které jsou považovány za velmi staré, tak je velmi zajímavé, že před rokem 1834 nejste schopni nalézt žádné hroby. Skutečnost, že máme dokument, který hovoří o založení osady v roce 1736, a také skutečnost, že nyní na tomto místě existuje osada nebo město se stejným nebo podobným názvem, neznamená, že v roce 1812 až 1815 nedošlo k žádné katastrofě, která by zničila celé osídlení, které v té době existovalo. Existuje skutečně mnoho faktů, které naznačují, že na Sibiři došlo před 200 lety k rozsáhlé katastrofě.

Mohly se změnit zájmy, mohli být přemístěni kozáci jinam, pevnosti mohly ztratit svůj vojenský význam, ale původní architektonické struktury nemohou zmizet bez následků do architektury města a osad. Jakmile byla pevnost postavena, začala ovlivňovat celé uspořádání zbytku osady a následnou výstavbu, která postupně vzniká kolem pevnosti. Tento vliv se uplatňuje i poté, co již pevnost zanikla nebo byla zcela zničena. Mohlo být rozhodnuto o demolici hradebních zdí, možná dokonce o stržení zemních hradeb a zaplnění příkopů, ale nikdo nebude znovu stavět silnice a demolovat již postavené domy vedoucí k pevnosti. Současně lze v průběhu času staré domy vyměnit za nové, ale obecná struktura ulic a centrálních komunikací zůstane zachována. V tomto případě půjdou centrální dopravní tepny a ulice k branám pevnosti. Toto je jasný důkaz o tom, na kterých místech v hluboké minulosti stávaly pevnosti.

Podíváme-li se na města v evropské části Ruska, uvidíme právě takový obrázek. Kreml v Moskvě, Nižním Novgorodu a Kazani pevně definoval strukturu starého centra města. Zároveň všude hlavní silnice vedou k branám pevnosti. Podobný obraz pozorujeme ve městech, kde pevnosti dodnes nepřežily. Ulice vedou ve sbíhajících se úhlech ke středu, kterým byla pevnost, i když je to pro stavbu domů, zejména kamenných, nevhodné. Nikdo už kvůli pohodlnosti stavby nezmění stávající strukturu ulic. Pokud jsou staré domy zbořeny, tak jsou nové domy přistavovány do stejných ulic.

Nyní se podívejme, co vidíme na jižním Uralu. Podle historických pramenů tu nejprve vznikla pevnost a kolem ní postupně rostlo osídlení. V takových případech vždy město vyrůstá podél hlavních komunikací vedoucích do pevnosti. I když jsou později některé domy nahrazeny novými, silnice zůstávají na stejném místě. Je to jasně patrné na uspořádání měst, která vznikala tímto způsobem: i když původní pevnost zanikla, architektonické řešení zástavby v sobě její pečeť uchovalo. Samotné město Čebarkul však naprosto ignoruje fakt, že na daném místě někdy nějaká pevnost byla! Centrum města je úplně jinde, hlavní trasy vedou k současnému středu města a na starou pevnost neberou žádný ohled. A nejen to: k místu, kde kdysi stála, nevede vůbec žádná cesta! Zato v těsné blízkosti jasně rozeznáváme neobvyklou kruhovou proláklinu o průměru 430 metrů. Závěr je jediný: čebarkulská pevnost byla zničena spolu s okolním osídlením, které bylo v její bezprostřední blízkosti. Současné město Čebarkul bylo postaveno nově na tomto místě, ale stavělo se na čistém drnu až v 19. století, po odeznění katastrofy. Proto zničené stavby včetně pevnosti neměly žádný vliv na jeho plán, na položení jeho centra a směry jeho hlavních komunikací.

Řeka ve středu Čeljabinsku má úplně jinou konfiguraci než na plánu pevnosti. Stejně jako v případě Chebarkulu rozložení Čeljabinsku zcela ignoruje skutečnost, že před 100 lety někde poblíž mostu byla opevněná pevnost. Nyní vidíme dobře naplánované pravidelné osídlení, které je vhodné stavět z ničeho, od nuly. V oblasti, kde byly prováděny archeologické vykopávky při stavbě nového muzea byly navíc nalezeny pozůstatky staré pevnosti.

Také v uspořádání staré části města Miass struktura ulic nikterak nezapadá do logického architektonického schématu. Obecně platí, že tu máme stejný obrázek, jako ve dvou předchozích případech.  Stávající dispozice obce zcela ignoruje skutečnost, že na tomto místě byla kdysi pevnost, která byla základem celé struktury osídlení. Stará pevnost opět byla zničena spolu se starou osadou a později na tomto místě byla postavena nová vesnice se stejným názvem, po katastrofické události.

Většina lidí nevěří, že mohlo dojít před 200 lety k masivnímu jadernému bombardování, jehož důsledky nyní už nepociťujeme a nezaznamenáváme, zejména pokud jde o záření. První mýtus je, že radiační kontaminace po jaderném bombardování bude trvat velmi dlouho. Ve skutečnosti tomu tak není. V okamžiku jaderného výbuchu se skutečně vytvoří silný proud alfa částic a neutronů, tedy vše pronikající záření, které je smrtící. Během pozemního jaderného výbuchu se také vytvoří trychtýř s kráterem z roztavené hmoty zemské kůry, jehož povrch může také zůstat radioaktivní po dlouhou dobu, protože všechny kovy a minerály mají tendenci v sobě "hromadit" záření, a to znamená, že z pronikajícího záření vytvořeného v době výbuchu v nich vznikají radioaktivní izotopy. Víme od lidí, kteří se podíleli na likvidaci následků černobylské nehody, že první věc, kterou udělali bylo, že se ihned začali zbavovat jakýchkoli kovových předmětů, včetně zlatých zubních protéz, právě z tohoto důvodu. Organická hmota a půda ale zase velmi rychle ztrácejí zbytkovou radioaktivitu. Letecké jaderné výbuchy nevytvářejí žádné roztavené trychtýře a radioaktivní kontaminace území z nich je minimální. Vysoké radioaktivní pozadí a velmi dlouhodobé důsledky radioaktivní kontaminace v zóně havárie v Černobylu byly způsobeny skutečností, že nedošlo k jadernému výbuchu, ale výbuchu obyčejnému, v jehož důsledku byla radioaktivní látka z reaktoru vyhozena do reaktorové zóny a radioaktivní částice se rozptýlily v atmosféře a poté spadly na zem. Kromě toho je množství radioaktivního materiálu v jaderném reaktoru mnohonásobně větší, než v jaderné bombě. Při jaderném výbuchu probíhá úplně jiný proces. Jako důkaz lze uvést i skutečnost, že na územích měst Hirošima a Nagasaki v Japonsku, která byla v roce 1945 vystavena jadernému bombardování, jsou v současné době stopy radioaktivní kontaminace minimální. Tato města jsou dnes hustě obydlena a jen pamětní komplexy připomínají jaderné výbuchy a to neuplynulo 200 let, ale pouze 70.
​
Autor v zajímavém odkaze: https://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/praktika-zagovora-jadernyj-snos-911 přesvědčivě a s množstvím faktů dokazuje, že ke zbourání mrakodrapů v centru New Yorku 9. 11. byly použity tři podzemní termonukleární nálože. Důležitá je pro nás ale skutečnost, že pokud nyní projdeme tímto územím, najdeme jen velmi nepatrný přebytek úrovně radiace nad přirozeným pozadím. Všechna fakta ukazují, že na přelomu 18. a 19. století došlo k velmi významnému klimatickému posunu, který lze charakterizovat jako počátek malé doby ledové či nukleární zimy. Protože je ale stále většina lidí pod neustálým masivním vlivem všudypřítomné propagandy ve vzdělávacím systému a médiích, tak se velmi zdráhají takovým informacím uvěřit a ruku v ruce s Temnem ovládanými médii a školstvím všemožně zpochybňují, že by k takové gigantické katastrofě mohlo před 200 lety vůbec dojít.
​
Ale vraťme se k tomu, co již bylo řečeno: někteří badatelé spojují rychlý a úplný zánik Tartárie se vznikem mnoha kulatých jezer v oblasti západní Sibiře, vytvořených meteorickými roji a další se přiklánějí k možnosti masívního jaderného bombardování, čemuž by nasvědčovala i ona "jaderná zima", o níž bylo již hovořeno v jedné z předchozích částí. Nebo to byla kombinace obou událostí. Také zmizení všech lesů na obrovském území Sibiře by mohlo být důsledkem obrovské jaderné katastrofy. K novému osídlování Sibiře došlo až kolem poloviny 19. století, kdy případná radiace území byla už na přijatelné úrovni. Někteří badatelé připomínají epidemii nádorových onemocnění v té oblasti a také velké rozšíření cirkusového předvádění nejrůznějších zrůd, k čemuž došlo právě v druhé polovině 19. století. Na území jihozápadní Sibiře najdeme i obrovské, přesně kruhové propadliny, které nezalila voda, ale jsou dnes už zarostlé vegetací. Jejich rozměry a nápadný tvar jsou zřejmé opět jen při pohledu shora. Podařilo se najít několik stop jaderných výbuchů, včetně velmi čitelného kráteru vzdáleného 40 km od Čeljabinska, nedaleko města Jemenzhelinsk. Průměr tohoto trychtýře je 13 km.

Verze zničení Velké Tartárie pouze jadernými výbuchy má ale trhliny. Za prvé nevysvětluje zmizení všech stop po kulturních a ekonomických aktivitách obyvatel obrovské říše. Za druhé, aby bylo možné provést takovou úplnou očistu území, bylo by nutné odpálit spoustu jaderných nábojů. Ve skutečnosti by bylo nutné pokrýt celé území Sibiře jednotnou sítí výbuchů s krokem řádově 100–150 km a možná i méně. Studium starých map odhalilo, že v některých místech Sibiře existovalo mnoho měst, zejména v oblasti mezi řekami Irtyš a Ob. V té době zde existovala poměrně vysoká hustota osídlení obyvatelstva a to znamená, že bez velmi hustého bombardování by spousta lidí nevyhnutelně přežila, hlavně v malých a středních osadách.

Nezpochybnitelným faktem ale zůstává, že většina osad na území stejné Čeljabinské oblasti byla založena teprve v první polovině 19. století, v intervalu od roku 1825 do roku 1850. Navíc vše nasvědčuje tomu, že některá města a vesnice, u kterých je deklarováno, že byly založeny v 18. nebo dokonce v 17. století byla od nuly zcela přestavěna na místě kdysi existujících osad nebo byly vystavěny v jejich blízkosti.



Zdroj: celostnivzdelavani.cz