Návrat do hmotné reality

Po celou dobu transformace jsem zažila mnoho omylů, které byly jen mateními mou myslí a díky nimž jsem si vysvětlovala mnoho situací a procesů, v nichž jsem se nacházela, naivně, mylně, nadneseně a nepravdivě. K tomuto přispívala přemíra informací, které jsem k sobě pustila a následné dedukce vytvořené mnou na základě těchto informací. Nabízím zde svůj pohled a určité závěry, ke kterým jsem postupně docházela ve fázi ukotvení se ve hmotě aneb zpátky v realitě. Prosím neberte nic z toho, co se zde dočtete, jako pravdu. Jsou to má poznání a vy můžete mít docela jiná. Bude to asi delší než obvykle, tak vy, co dočtete do konce, vám gratuluji, zřejmě jste našli pro sebe něco užitečného. A vy, kterým to přijde dlouhé a nestravitelné už na začátku, vám také gratuluji, máte jiná, SVÁ poznání.

Celý transformační proces nazývám přerodem osobnosti. Je potřebný pro přechod na jinou úroveň žití na Zemi. Jde o změnu kvality života, tedy o změnu vnímání, uvědomění a nastavení osobnosti v souladu s vývojovým cyklem duše. Nyní jde o fázi zharmonizování těla, ducha a mysli. Tedy aspoň myslím.
​
Po celou dobu trvání přerodu slyší člověk ze všech stran, co by měl nebo neměl dělat. Mou zkušeností je: Dělejte to, v čem je vám dobře, i když je vám právě nedobře a rozcházíte se se vším, co jste doposud četli či slyšeli. Každý je natolik individualitou, že obecné pravdy nebo tvrzení či rady a návody pro něj vůbec nemusí platit. Nezná plán své duše (možná některým jedincům byl vyjeven, mně osobně však ne) a netuší, jaké zkušenosti potřebuje pro svůj přerod. Mohou to být zkušenosti naprosto nezvyklé a neharmonické. Aby mohlo dojít k přerodu a člověk se tak posunul do jiné fáze evoluce své duše, může se dostávat do situací, které by za běžných okolností nikdy nepřipustil a zabránil všemi dostupnými prostředky, aby se do nich dostal. Já sama jsem procházela situacemi, které byly v rozporu s mou povahou, s mým pocitem zodpovědnosti a představou o správnosti jednání. Okolnosti jakoby se samy utvářely tak, abych neblahou zkušeností byla nucena projít. Nerozuměla jsem tomu já, ani mé okolí, nebyl nikdo, kdo by mi řekl, že právě toto je to pravé, co potřebuji pro nalezení rovnováhy v té oblasti, jíž se zkušenost dotýká. Ale i to, že nebyl nikdo, kdo by mi vše osvětlil, je součástí mé vývojové cesty. Považte, že každá zkušenost je velice důležitou složkou přerodu, jinak by nebyla. Existence, která nás stvořila, nedělá chyby a naší svobodnou vůlí je myslet si o tom, cokoliv chceme. To ovšem neznamená, že tím něco změníme, pouze můžeme ovlivnit kvalitu prožitku každé nastalé situace, které se nijak nevyhneme, pokud je důležitým faktorem přerodu.
​
Také je omylem myslet si, že přerodem se stáváte automaticky zdraví, bohatí a šťastní a zásadně správným člověkem. Je to hloupost, váš charakter se nezmění, jen budete silnější, sebevědomější, sebeuvědomělejší, zbaveni mnoha oslabujících přesvědčení a předsudků. Proto můžete zdánlivě působit na druhé lidi, že jste jiný člověk, ale sami zůstáváte stejnými, jako když jste se zrodili do tohoto světa a bylo vám dáno do vínku vaše jedinečné nastavení. Toto je ono obrušování diamantu, k němuž dochází u každého člověka během přerodu. Zbavuje se nánosů těžkých a hutných energií, které byly přirozeně vlastní a opodstatněné ve svém čase, ale nyní se staly nepotřebnými a zbytečnými. To, co je důležité a zásadní na další cestě vývoje duše, zůstává, jen nyní jste obohaceni o jiný přístup, vyšší nadhled a vyrovnanější vnímání a jednání. Nejde tedy o změnu vašeho nastavení, povahy či charakteru, budete to stále vy, ale v jiné, dá se říci zralejší kvalitě. Pamatuji se na dobu, kdy mé vnímání zaznamenalo zrychlující se čas. Dnes považuji tuto skutečnost za počáteční příznak transformace planety, která sama dospěla do fáze, kdy dosáhla potřebného množství zkušeností, pro přechod do nového cyklu svého vývoje. Každá duše člověka se v té chvíli nacházela na svém vlastním vývojovém stupni a z tohoto bodu pokračovala individuálním procesem v souladném propojení s vývojem planety. Nastalo období, kdy se celkový vývoj vesmíru urychlil a vše se mu přizpůsobilo. Nemyslím si, že existuje něco nebo někdo, kdo by měl možnost se nepřizpůsobit. To opět jen mysl člověka vykonstruovala možnost nepřizpůsobivého jednání či nastavení.  Člověk je tak mocným, jak pokorným dokáže být. Ten, kdo si myslí, že sám ví nejlépe, co a jak má dělat a co by měl dělat jiný, se staví nad to, co JE. Nadřazuje se existenci, ale i toto je určitá fáze nutná pro poznání pokory. Teprve pak dochází poznání, že přijetím EXISTENCE VŠEHO nachází svou moc.

Velmi omezující je také přesvědčení, že transformace probíhá proto, abychom pak byli všichni v neustálé harmonii, usměvaví, milí, vlídní a proto, abychom byli obohaceni nevídanými dary a schopnostmi. Ano, je to pravda, ale jen napůl. Z druhé půlky dále známe disharmonii, neklid, rozladění a naše obohacení je nám natolik přirozené, že poznáváme, že tu bylo vždy, jen nyní nabylo na kvalitě. Já sama během procesu přerodu prošla několika fázemi, ve kterých mi bylo umožněno přijímat informace z jiných úrovní existence, nad hmotou a z jiných realit. Není na tom nic zvláštního, každý si touto fází prochází, podle potřeb své vývojové cesty. Zvláštní bylo, když najednou všechny tyto mé schopnosti zmizely a zůstalo jedno velké nic, s ještě větší prázdnotou. Tahle část procesu byla jednou z nejtěžších. Je to chvíle nebo spíše určité časové období, kdy se vnímání člověka přesouvá zpět do hmotné reality. Je zbaven všeho, co si myslel, že má a znamená. Příznačně se to nazývá ZNOVUZROZENÍM. Na svět se rodíte také nazí a nesete si jen sebe. A tady to teprve všechno začíná dávat smysl. Když jsem procházela touto fází procesu, provázela mne frustrace, pocit prohry, zklamání a obelhání. Opravdu jsem niterně cítila opuštěnost, zradu a bolestnou samotu. Cítila jsem to proto, že jsem se držela určitých domněnek a přesvědčení, jak TO má být, moje mysl si dala dohromady všechny pojaté informace a vykonstruovala šťastný konec, kdy ovšem nepočítala s tím, že je to vlastně porod. Stejně jako když miminko přichází na svět, nemusí to jít vždy hladce a může být provázeno i nepohodou. Je to naprosto stejný proces, takže zde se jen potvrzuje, že přerod je vlastně nový porod. Dochází k znovuzrození.

Tady mě napadá přirovnání k cestě Ježíše. Byl vyvolený, stejně jako já se cítila v určité fázi procesu. Uzdravoval a léčil, dělal zázraky, šířil své poznání, stejně jako já v určité fázi procesu. Pak byl přibit ke kříži, což se dá srovnat s určitými fázemi, ale ponejvíce s konečným, asi čtyřicetidenním prožitkem utrpení v mnoha podobách. Zmrtvýchvstání. Ano i tohle nastalo po těch zhruba čtyřiceti dnech. Plné uvědomění si návratu do reality. Ta vděčnost a pocit ulehčení, úlevy. Říkají: „Musíte být vděční.“ Podle mne je to jen jedna z dalších hloupostí, čím je člověk oblbován. Vděčnost se nedá naordinovat, ta buď je, nebo není, buď ji cítíte, nebo ne. Nedá se to naučit, jestli si někdo myslí, že ano, tak by se mohl podívat lépe na to, co to vlastně opravdu cítí. Vděčnost je láska ke stvořenému mnou, jedině ve chvíli uvědomění si, že není nikdo jiný, komu můžu být vděčná, se jedná o pravou vděčnost. Jinak jde opět jen o uctívání NĚČEHO, co je víc než já. Ještě k tomu Ježíši. Nikdy jsem nestudovala, jak to s ním bylo, znám to jen zevrubně, tak mi promiňte, že jsem to vzala tak jedním šmahem a možná nepřesně. Napadlo mě to zvláštní srovnání s tím, co o něm vím. Nemůžu to brát jinak, než jako symbolický odkaz prvního vědomého člověka, možná se to stalo, možná je to opravdu jen symbolický obraz cesty k propojení mysli, těla a ducha.

Na závěr bych chtěla říci, že i když mi v životě nefunguje všechno, tak jak bych chtěla, cítím se někdy nanic a někdy se rozplývám ve vděčnosti, vnímám, že jsem ráda tady na Zemi, v realitě s jejími všemi nedokonalostmi. Vím, že nic neskončilo docela, protože každý konec je zároveň začátkem a vnímám, že se až nyní učím tvoření. To totiž ještě neumím, a proto jsem stále vedena, protože pokud to nebudu sama umět, má duše mě bude vést, až do doby, kdy budu plně umět tvořit sama ze sebe, bez berliček a pomůcek. Užívám si toho, že stromy jsou stromy a květiny květinami, že nebe je někdy modré a jindy šedé a slunce někdy hřeje a občas pálí. Uzdravila jsem se z nemoci, která mě velice omezovala, ale na druhou stranu mi umožnila tento složitý proces procházet o samotě a doma. Nyní jsem plně zapojena do práce hmotné reality systému a světe div se, je mi tam dobře. Sama sebe udivuji, jak nyní vše vnímám jinak. Vidím to takové jaké to je a nedotýká se mě to. Tedy občas se mě něco dotkne, to abych věděla, že rezervy mám stále.

Libuše Malinová


Zdroj: http://harmonickyprostor.simplesite.com/
​