Ivo Šebestík
Korporace nemilosrdně vládnou světu
Nadnárodní korporace a Kosmova kronika. Jak mohou tyto dvě naprosto různé věci spolu souviset? Jistěže, přímo nikoliv. Nicméně právě pozornou četbou Kosmovy kroniky české nebo jiných středověkých pramenů obdobné povahy můžeme dospět k pochopení toho, co se právě dnes, v měřítku mnohem větším, nežli bylo ono středověké, odehrává v mezinárodním prostoru.
Takzvaná ukrajinská krize odhalila fakt, že současná válka o vládu nad světem dostoupila rozměrů, ve kterých začíná být každá propagandistická košilka už příliš malá, takže realita před zraky pozorného člověka začíná špacírovat už docela nahá. Je skutečně umění ji nevidět.
To, co vede Západ ke konfliktu s Ruskem, je možné vyložit jako zásadní rozhodnutí nadnárodních korporací ovládnout všechny energetické zdroje planety, veškeré trhy a získat pro sebe, jednoduše řečeno, zisk z nákupu a prodeje každého výrobku, který vyrobí a prodá kterýkoliv subjekt na zeměkouli. Všechna pracovní síla planety, veškerá její inteligence a produkce, všechny její zdroje mají plynout ku prospěchu několika desítek, možná stovek, nadnárodních korporací.
Ty jsou hlavním nástrojem globalizace světové ekonomiky a hlavním kanálem přímých investic v zahraničí. Mezi těmito hospodářskými giganty je pouze asi pět procent takových, které mají skutečně globální charakter. Tyto korporace disponují schopností zasahovat do vnitřních záležitostí hostitelských států a ovlivňovat mezinárodní vztahy, což platí zejména o korporacích amerických. Tato jejich schopnost se vyvíjí už déle než šest desetiletí.
Korporace nemilosrdně vládnou světu
Nadnárodní korporace a Kosmova kronika. Jak mohou tyto dvě naprosto různé věci spolu souviset? Jistěže, přímo nikoliv. Nicméně právě pozornou četbou Kosmovy kroniky české nebo jiných středověkých pramenů obdobné povahy můžeme dospět k pochopení toho, co se právě dnes, v měřítku mnohem větším, nežli bylo ono středověké, odehrává v mezinárodním prostoru.
Takzvaná ukrajinská krize odhalila fakt, že současná válka o vládu nad světem dostoupila rozměrů, ve kterých začíná být každá propagandistická košilka už příliš malá, takže realita před zraky pozorného člověka začíná špacírovat už docela nahá. Je skutečně umění ji nevidět.
To, co vede Západ ke konfliktu s Ruskem, je možné vyložit jako zásadní rozhodnutí nadnárodních korporací ovládnout všechny energetické zdroje planety, veškeré trhy a získat pro sebe, jednoduše řečeno, zisk z nákupu a prodeje každého výrobku, který vyrobí a prodá kterýkoliv subjekt na zeměkouli. Všechna pracovní síla planety, veškerá její inteligence a produkce, všechny její zdroje mají plynout ku prospěchu několika desítek, možná stovek, nadnárodních korporací.
Ty jsou hlavním nástrojem globalizace světové ekonomiky a hlavním kanálem přímých investic v zahraničí. Mezi těmito hospodářskými giganty je pouze asi pět procent takových, které mají skutečně globální charakter. Tyto korporace disponují schopností zasahovat do vnitřních záležitostí hostitelských států a ovlivňovat mezinárodní vztahy, což platí zejména o korporacích amerických. Tato jejich schopnost se vyvíjí už déle než šest desetiletí.
Tak například United Fruit Company v 50. letech minulého století proměnila některé země Střední Ameriky v “banánové republiky“. V Guatemale roku 1954 pomáhala svrhnout legitimní Arbenzův režim, který byl nepohodlný jejím zájmům. Zemi uvrhl do občanské války, která se vlekla půl století. V roce 1973 jiný gigant, Telephone and Telegraph Company, pomáhal při vraždě chilského prezidenta Salvadora Allendeho. Evropské ropné společnosti v roce 1956 podporovaly francouzsko-britskou-izraelskou intervenci v oblasti Suezského průplavu. Také Mining Union of Upper Katanga, s vědomím belgické vlády, podporovala separatistické akce Katangy počátkem 60. let v Kongu. A desítky, možná stovky dalších případů podobného typu lze dohledat ve zveřejněných dokumentech celé planety.
Od těch dob se nadnárodní korporace mnohonásobně zdokonalily ve své zničující praxi ovlivňování nejenom hostitelských zemí a jejich vlád, ale dá se říci, že se naučily spojovat své síly v boji za ovládnutí celé planety. Mají k tomu všechny prostředky, které potřebují. Jejich cíl nesmírně usnadnil pád sovětského impéria a světová diskreditace takzvaných socialistických systémů. Cílem této ohromné moci, jaká na světě neměla nikdy obdoby, je úplné ovládnutí planety provázené postupným odstraňováním sociálních zábran (demontáž sociálního státu), jaké si zaměstnanecké vrstvy v Evropě v průběhu 19. a 20. století vybojovaly za cenu nesmírných obětí.
I když se tento cíl nadnárodních korporací zdá být v současné době nereálný, ba snad dokonce i absurdní, přesto právě on má být cílem definitivním. Skrývá se za údajnou snahou dát lidem celého světa svobodu, demokracii, zajistit jim dodržování lidských práv a solidní životní úroveň. Je to lež, jaká nemá v lidských dějinách obdoby. Pro gigantické ekonomické a finanční korporace je jedinec naprosto bezvýznamnou jednotkou. Jediné, co po něm tyto korporace chtějí, je „ora et labora“ (modli se a pracuj), významově a terminologicky posunuté do současnosti.
Tato světová gigantická ekonomická a finanční síla má zásadní vliv na jednání států, které se k prosazování jejích zájmů dobrovolně hlásí. Má k dispozici ekonomický, politický, diplomatický a vojenský potenciál Spojených států amerických a zemí, které s nimi na tomto projektu spolupracují. Vše, co stojí v cestě absolutnímu, definitivnímu a nezvratnému ovládnutí planety, musí být zneuctěno, obviněno a jednou provždy smeteno.
Projekt je nemorální, hanebný a špinavý. Vzýváním lidských práv, svobody a demokracie se otevřeně vysmívá lidskému intelektu. Považuje člověka-občana za zcela ovládnutého, za bezmocnou hračku nebo za nesvéprávného hlupáka. Přesto je z praktických a sobeckých důvodů nesmírně atraktivní pro mnoho lidí, kteří nepočítají s tím, že by se v konečném důsledku i oni sami mohli stát jeho obětí. Proto má tolik příznivců, kteří pro něj pracují dokonce snad i zdarma. Ovšem vedle celých armád „novinářů“, „publicistů“ a „expertů“ ad hoc, horlivě prohlašujících zjevný a zcela nepravdivý nesmysl za vlastní rozumné a mravné stanovisko.
Jak ale tato aktuální záležitost může souviset s kronikou starou tisíc let?
Zde je odpověď. Každý síla, která v dějinách dospěla k určitému rozmachu, touží po expanzi. Pokud je rozmach obrovský, pak si síla přeje dosáhnout absolutní kontroly nad vším, kam až její oko dohlédne.
Kosmova kronika, stejně jako kroniky jiné, které v evropském prostoru vznikaly, řekněme od osmého nebo devátého století, je chtěným svědectvím o událostech své doby, stejně jako je svědectvím neplánovaným (nechtěným) o gigantickém procesu, který koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu v Evropě spěl k absolutnímu završení.
Globalizační úsilí nadnárodních korporací přivlastnit si materiál zeměkoule a invenční potenciál celého lidstva a vydělat na těchto „komoditách“ nelze pochopitelně srovnávat s procesem christianizace středověké Evropy absolutně. To by bylo hrubé zkreslení. Srovnání se dotýká jen několika aspektů. Ty jsou však zcela zásadní a vrhají ostré světlo na naše současné myšlení i jednání. Zejména na to, které je produkováno v prostředí politických stran, vlád a parlamentů zemí v našem prostoru.
Vezměme si mezi všemi zdroji pocházejícími z doby kolem magického roku 1000 právě Kosmovu kroniku českou. Ne snad proto, že by její svědectví o staletích předcházejících jejímu napsání bylo nějak mimořádné z hlediska našeho tématu, ale proto, že se jedná o dílo pro českou historii, literaturu a kulturu charakteristické.
Podívejme se na okolnosti, ve kterých Kosmas žil, myslel a pracoval. Narodil se někdy kolem roku 1045. Byl děkanem pražské kapituly. Studoval, dnes bychom řekli, na Západě, v Lutychu. Existují určité (málo podložené) spekulace, podle kterých byl olomoucký biskup Jindřich Zdík dokonce jeho synem. V každém případě byl Kosmas člověk pohybující se v těsné blízkosti významných událostí českých i evropských, duchovně spojený se západním křesťanstvím, tudíž nijak nakloněný Byzanci.
Jeho práce vznikla poté, co se řada evropských knížat v devátém a desátém století znenadání „obrátila na víru“. Okolnosti těchto jejich „přestupů“ od pohanství ke křesťanství bývají ovšem zpravidla velmi průhledné.
Tak například, když moravský kníže Mojmír vyhnal nitranského Pribinu, stalo se tak krátce poté, co Mojmír přijal křest na Západě a Pribina zůstal pohanem. Pribina později též přijal křest, ale pro něj – vyhnance – již bylo pozdě. Mojmírův křest knížete sbližoval s Východofranskou říší, která byla – z pohledu doby – politicky dál než Morava. Byla totiž křesťanská.
Mojmír z Moravy ovšem vytáhl do Čech. Frankové vycítili nebezpečí expanze Moravanů na západ a povolali roku 845 čtrnáct předních českých velmožů ke křtu do Řezna. Čechy se tak prostřednictvím christianizace ze západu měly přimknout blíž k východním Frankům. Ono pozdější přetahování českých zemí mezi východem a západem, mezi ortodoxií a herezí, katolictvím a reformací, češstvím a němectvím (a dnes mezi objektivitou a vazalstvím), napsalo svůj prolog už v časech Velkomoravské říše.
Mojmírův nástupce na knížecím stolci Moravy, Rostislav (Rastislav), se ovšem Frankům poněkud vymknul z rukou, neboť požádal o christianizaci země byzantského císaře. Sotva však Konstantin s Metodějem dorazili na Moravu, už se východofranský panovník Ludvík Němec (Léta Páně 864) vrhá proti Rostislavovi a oblehne jej údajně v pevnosti, která nesla jméno Dowina. Rostislav však Franky odrazil a odrazil také i další franskou výpravu proti Moravě.
Východofranská křesťanská říše však zájem o expanzi na dosud pohanský východ neztrácí. Rostislav je zrazen svým synovcem Svatoplukem, který se později naoko spojí s Franky. Vyláká je k tažení na Moravu proti údajnému uzurpátorovi jeho království – Slavomírovi. Ale na Moravě se Svatopluk se Slavomírem dohodne a Moravané zcela zdecimují franské vojsko.
Pro naše téma jsou tyto historické okolnosti podstatné ze dvou důvodů. Jednak odhalují dovršení christianizace Evropy, během které se mocenské ambice říší účelově pojí se snahou západní římské církve získat celý kontinent pod svou kontrolu. Pohanští panovníci dávají souhlas s bořením pohanských chrámů, odstraňováním model a na kultovních místech, na kterých doposud probíhaly pohanské modloslužby, vyrůstají křesťanské kostely (viz například hora Radhošť v Beskydech). Pohanská knížata ve snaze stát se členy „elitního křesťanského klubu“ (dnes bychom řekli „ve snaze vstoupit do Evropy“) a nevyčnívat z řady odkládají nejenom staré modly, ale rozpouštějí i své početné harémy (jako například ruský kníže Vladimír). Křesťany se stávají český kníže Bořivoj, uherský panovník Štěpán a další a další pánové, kteří chtějí vládnout a spravovat svá území v souladu s okolním světem.
Šíření víry pravé neprobíhalo na evropském kontinentu té doby nijak laskavou formou. Křesťanský meč svým tvarem symbolizoval kříž. A tak tekla krev pohanů v Sasku (Karel Veliký), u pohanských Prusů (kde se angažoval i Vojtěch Slavníkovec) i na dalších místech. Proces christianizace byl duchovní jen zčásti, jeho hlavním programem bylo rozšíření moci Říma a s Římem spojených křesťanských panovníků, které papež korunovával a pomazával, případně hnal k odpovědnosti, když vyrostli příliš vysoko. Papež ani jeho světští korunovaní spojenci či vazalové pochopitelně nedohlédli dál než na okraje kontinentu a představy o globální říši se zrodily teprve mnohem později. Dá se tedy říci, že středověká koncepce světovlády světových rozměrů ještě nedorostla.
Kdo se ovšem ocitl mimo „projekt christianizace“, kdo tvrdošíjně stál na svých tradicích, byl nemilosrdně odstaven, ztrestán a v kronikách pošpiněn jako nevěřící modloslužebník, prostě fuj! Kdyby měl středověk k dispozici současná média, patrně bychom se nestačili divit, jakou moderní řečí i obrazy by k nám promlouvala.
Příkladnou exkomunikaci a ostrakizaci prožily české země sice mnohem později, až v epoše husitské, nicméně i tento příklad může dobře posloužit jako ukázka, jak se v dějinách „má vésti“ těm, kteří se z nějakého důvodu nechtějí podílet na projektu úplného ovládnutí vybraného prostoru.
Kosmas ignoroval to, co neodpovídalo jeho koncepci světa
Druhý a neméně podstatný důvod, pro který připomínám tyto historické okolnosti, tkví přímo v Kosmově kronice české. Pozorný čtenář se v ní nedočte vůbec nic o Sámově říši a o Velké Moravě; stojí v ní jen jediná zcela povrchní zmínka o Svatoplukovi.
Proč? Sámova říše byla pohanským útvarem, jehož jádro se patrně nacházelo na jižní Moravě. Sámo zřejmě pocházel z Franské říše, ale tím jeho „klady“ končí. Své politické a vojenské působení namířil proti tehdy už křesťanské říši Dagobertově, jehož vojsko dokonce porazil. Zmínka o úspěšném státním útvaru pohanských Slovanů na Moravě a v Čechách byla pro křesťanského duchovního a kronikáře žijícího v době, kdy mezi lidem ještě přetrvávaly četné pohanské zvyky, patrně zcela nevhodná. Proto ji Kosmas do svého díla nezařadil, stejně jako současný „novinář“ či „politický „expert“ v mainstreamových médiích do svých úvah o aktuální politické situaci ve světě snaživě nezařadí klíčová fakta.
Velká Morava a její nezvládnutelní panovníci Mojmír, Rostislav a Svatopluk také nezapadali do Kosmovy koncepce českých dějin založených na odvěkém směřování k západní římské církvi. Oba věrozvěsti, kteří na Moravě mimo jiné vytvořili první slovanské písmo a exportovali jeho znalost do dalších slovanských zemí, rovněž neměli být zmiňováni, natož chváleni a velebeni.
V časech kronikářových se ve větší části Evropy dovršil proces absolutní vlády římské křesťanské církve. Byla si však vědoma východní konkurence z Byzance i přežívání pohanských zvyků na svém území. Byla si vědoma jisté křehkosti své pozice. Vše, co mohlo tuto její koncepci narušovat, muselo být eliminováno, vymazáno, zapomenuto. Co přesto časem vyvstalo jako narušitel „obecného pořádku“, to získalo označení hereze a bylo tvrdě trestáno.
Nadnárodní korporace ve svém boji za ovládnutí světa postupují obdobně. Jejich ideologové rovněž prosévají informace a převracejí události a fakta nebo se je snaží zcela eliminovat. A ty osobnosti, které vzdorují, označují za nepřátele nebo je všelijak špiní, pomlouvají, znevažují nebo z nich činí nepříčetné blázny. Český a kyperský prezident návštěvou Moskvy a uctěním památky padlých rudoarmějců projevili příliš autonomie nejenom myšlení, ale i morálky. Za to jsou pochopitelně náležitě mediálně trestáni těmi, u nichž by se člověk „morálky a slušnosti nedořezal“.
Zdroj: http://czechfreepress.cz/cfp-doporucuje/nadnarodni-korporace-a-kosmova-kronika.html http://altpress.cz/nadnarodni-korporace-a-kosmova-kronika/
Od těch dob se nadnárodní korporace mnohonásobně zdokonalily ve své zničující praxi ovlivňování nejenom hostitelských zemí a jejich vlád, ale dá se říci, že se naučily spojovat své síly v boji za ovládnutí celé planety. Mají k tomu všechny prostředky, které potřebují. Jejich cíl nesmírně usnadnil pád sovětského impéria a světová diskreditace takzvaných socialistických systémů. Cílem této ohromné moci, jaká na světě neměla nikdy obdoby, je úplné ovládnutí planety provázené postupným odstraňováním sociálních zábran (demontáž sociálního státu), jaké si zaměstnanecké vrstvy v Evropě v průběhu 19. a 20. století vybojovaly za cenu nesmírných obětí.
I když se tento cíl nadnárodních korporací zdá být v současné době nereálný, ba snad dokonce i absurdní, přesto právě on má být cílem definitivním. Skrývá se za údajnou snahou dát lidem celého světa svobodu, demokracii, zajistit jim dodržování lidských práv a solidní životní úroveň. Je to lež, jaká nemá v lidských dějinách obdoby. Pro gigantické ekonomické a finanční korporace je jedinec naprosto bezvýznamnou jednotkou. Jediné, co po něm tyto korporace chtějí, je „ora et labora“ (modli se a pracuj), významově a terminologicky posunuté do současnosti.
Tato světová gigantická ekonomická a finanční síla má zásadní vliv na jednání států, které se k prosazování jejích zájmů dobrovolně hlásí. Má k dispozici ekonomický, politický, diplomatický a vojenský potenciál Spojených států amerických a zemí, které s nimi na tomto projektu spolupracují. Vše, co stojí v cestě absolutnímu, definitivnímu a nezvratnému ovládnutí planety, musí být zneuctěno, obviněno a jednou provždy smeteno.
Projekt je nemorální, hanebný a špinavý. Vzýváním lidských práv, svobody a demokracie se otevřeně vysmívá lidskému intelektu. Považuje člověka-občana za zcela ovládnutého, za bezmocnou hračku nebo za nesvéprávného hlupáka. Přesto je z praktických a sobeckých důvodů nesmírně atraktivní pro mnoho lidí, kteří nepočítají s tím, že by se v konečném důsledku i oni sami mohli stát jeho obětí. Proto má tolik příznivců, kteří pro něj pracují dokonce snad i zdarma. Ovšem vedle celých armád „novinářů“, „publicistů“ a „expertů“ ad hoc, horlivě prohlašujících zjevný a zcela nepravdivý nesmysl za vlastní rozumné a mravné stanovisko.
Jak ale tato aktuální záležitost může souviset s kronikou starou tisíc let?
Zde je odpověď. Každý síla, která v dějinách dospěla k určitému rozmachu, touží po expanzi. Pokud je rozmach obrovský, pak si síla přeje dosáhnout absolutní kontroly nad vším, kam až její oko dohlédne.
Kosmova kronika, stejně jako kroniky jiné, které v evropském prostoru vznikaly, řekněme od osmého nebo devátého století, je chtěným svědectvím o událostech své doby, stejně jako je svědectvím neplánovaným (nechtěným) o gigantickém procesu, který koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu v Evropě spěl k absolutnímu završení.
Globalizační úsilí nadnárodních korporací přivlastnit si materiál zeměkoule a invenční potenciál celého lidstva a vydělat na těchto „komoditách“ nelze pochopitelně srovnávat s procesem christianizace středověké Evropy absolutně. To by bylo hrubé zkreslení. Srovnání se dotýká jen několika aspektů. Ty jsou však zcela zásadní a vrhají ostré světlo na naše současné myšlení i jednání. Zejména na to, které je produkováno v prostředí politických stran, vlád a parlamentů zemí v našem prostoru.
Vezměme si mezi všemi zdroji pocházejícími z doby kolem magického roku 1000 právě Kosmovu kroniku českou. Ne snad proto, že by její svědectví o staletích předcházejících jejímu napsání bylo nějak mimořádné z hlediska našeho tématu, ale proto, že se jedná o dílo pro českou historii, literaturu a kulturu charakteristické.
Podívejme se na okolnosti, ve kterých Kosmas žil, myslel a pracoval. Narodil se někdy kolem roku 1045. Byl děkanem pražské kapituly. Studoval, dnes bychom řekli, na Západě, v Lutychu. Existují určité (málo podložené) spekulace, podle kterých byl olomoucký biskup Jindřich Zdík dokonce jeho synem. V každém případě byl Kosmas člověk pohybující se v těsné blízkosti významných událostí českých i evropských, duchovně spojený se západním křesťanstvím, tudíž nijak nakloněný Byzanci.
Jeho práce vznikla poté, co se řada evropských knížat v devátém a desátém století znenadání „obrátila na víru“. Okolnosti těchto jejich „přestupů“ od pohanství ke křesťanství bývají ovšem zpravidla velmi průhledné.
Tak například, když moravský kníže Mojmír vyhnal nitranského Pribinu, stalo se tak krátce poté, co Mojmír přijal křest na Západě a Pribina zůstal pohanem. Pribina později též přijal křest, ale pro něj – vyhnance – již bylo pozdě. Mojmírův křest knížete sbližoval s Východofranskou říší, která byla – z pohledu doby – politicky dál než Morava. Byla totiž křesťanská.
Mojmír z Moravy ovšem vytáhl do Čech. Frankové vycítili nebezpečí expanze Moravanů na západ a povolali roku 845 čtrnáct předních českých velmožů ke křtu do Řezna. Čechy se tak prostřednictvím christianizace ze západu měly přimknout blíž k východním Frankům. Ono pozdější přetahování českých zemí mezi východem a západem, mezi ortodoxií a herezí, katolictvím a reformací, češstvím a němectvím (a dnes mezi objektivitou a vazalstvím), napsalo svůj prolog už v časech Velkomoravské říše.
Mojmírův nástupce na knížecím stolci Moravy, Rostislav (Rastislav), se ovšem Frankům poněkud vymknul z rukou, neboť požádal o christianizaci země byzantského císaře. Sotva však Konstantin s Metodějem dorazili na Moravu, už se východofranský panovník Ludvík Němec (Léta Páně 864) vrhá proti Rostislavovi a oblehne jej údajně v pevnosti, která nesla jméno Dowina. Rostislav však Franky odrazil a odrazil také i další franskou výpravu proti Moravě.
Východofranská křesťanská říše však zájem o expanzi na dosud pohanský východ neztrácí. Rostislav je zrazen svým synovcem Svatoplukem, který se později naoko spojí s Franky. Vyláká je k tažení na Moravu proti údajnému uzurpátorovi jeho království – Slavomírovi. Ale na Moravě se Svatopluk se Slavomírem dohodne a Moravané zcela zdecimují franské vojsko.
Pro naše téma jsou tyto historické okolnosti podstatné ze dvou důvodů. Jednak odhalují dovršení christianizace Evropy, během které se mocenské ambice říší účelově pojí se snahou západní římské církve získat celý kontinent pod svou kontrolu. Pohanští panovníci dávají souhlas s bořením pohanských chrámů, odstraňováním model a na kultovních místech, na kterých doposud probíhaly pohanské modloslužby, vyrůstají křesťanské kostely (viz například hora Radhošť v Beskydech). Pohanská knížata ve snaze stát se členy „elitního křesťanského klubu“ (dnes bychom řekli „ve snaze vstoupit do Evropy“) a nevyčnívat z řady odkládají nejenom staré modly, ale rozpouštějí i své početné harémy (jako například ruský kníže Vladimír). Křesťany se stávají český kníže Bořivoj, uherský panovník Štěpán a další a další pánové, kteří chtějí vládnout a spravovat svá území v souladu s okolním světem.
Šíření víry pravé neprobíhalo na evropském kontinentu té doby nijak laskavou formou. Křesťanský meč svým tvarem symbolizoval kříž. A tak tekla krev pohanů v Sasku (Karel Veliký), u pohanských Prusů (kde se angažoval i Vojtěch Slavníkovec) i na dalších místech. Proces christianizace byl duchovní jen zčásti, jeho hlavním programem bylo rozšíření moci Říma a s Římem spojených křesťanských panovníků, které papež korunovával a pomazával, případně hnal k odpovědnosti, když vyrostli příliš vysoko. Papež ani jeho světští korunovaní spojenci či vazalové pochopitelně nedohlédli dál než na okraje kontinentu a představy o globální říši se zrodily teprve mnohem později. Dá se tedy říci, že středověká koncepce světovlády světových rozměrů ještě nedorostla.
Kdo se ovšem ocitl mimo „projekt christianizace“, kdo tvrdošíjně stál na svých tradicích, byl nemilosrdně odstaven, ztrestán a v kronikách pošpiněn jako nevěřící modloslužebník, prostě fuj! Kdyby měl středověk k dispozici současná média, patrně bychom se nestačili divit, jakou moderní řečí i obrazy by k nám promlouvala.
Příkladnou exkomunikaci a ostrakizaci prožily české země sice mnohem později, až v epoše husitské, nicméně i tento příklad může dobře posloužit jako ukázka, jak se v dějinách „má vésti“ těm, kteří se z nějakého důvodu nechtějí podílet na projektu úplného ovládnutí vybraného prostoru.
Kosmas ignoroval to, co neodpovídalo jeho koncepci světa
Druhý a neméně podstatný důvod, pro který připomínám tyto historické okolnosti, tkví přímo v Kosmově kronice české. Pozorný čtenář se v ní nedočte vůbec nic o Sámově říši a o Velké Moravě; stojí v ní jen jediná zcela povrchní zmínka o Svatoplukovi.
Proč? Sámova říše byla pohanským útvarem, jehož jádro se patrně nacházelo na jižní Moravě. Sámo zřejmě pocházel z Franské říše, ale tím jeho „klady“ končí. Své politické a vojenské působení namířil proti tehdy už křesťanské říši Dagobertově, jehož vojsko dokonce porazil. Zmínka o úspěšném státním útvaru pohanských Slovanů na Moravě a v Čechách byla pro křesťanského duchovního a kronikáře žijícího v době, kdy mezi lidem ještě přetrvávaly četné pohanské zvyky, patrně zcela nevhodná. Proto ji Kosmas do svého díla nezařadil, stejně jako současný „novinář“ či „politický „expert“ v mainstreamových médiích do svých úvah o aktuální politické situaci ve světě snaživě nezařadí klíčová fakta.
Velká Morava a její nezvládnutelní panovníci Mojmír, Rostislav a Svatopluk také nezapadali do Kosmovy koncepce českých dějin založených na odvěkém směřování k západní římské církvi. Oba věrozvěsti, kteří na Moravě mimo jiné vytvořili první slovanské písmo a exportovali jeho znalost do dalších slovanských zemí, rovněž neměli být zmiňováni, natož chváleni a velebeni.
V časech kronikářových se ve větší části Evropy dovršil proces absolutní vlády římské křesťanské církve. Byla si však vědoma východní konkurence z Byzance i přežívání pohanských zvyků na svém území. Byla si vědoma jisté křehkosti své pozice. Vše, co mohlo tuto její koncepci narušovat, muselo být eliminováno, vymazáno, zapomenuto. Co přesto časem vyvstalo jako narušitel „obecného pořádku“, to získalo označení hereze a bylo tvrdě trestáno.
Nadnárodní korporace ve svém boji za ovládnutí světa postupují obdobně. Jejich ideologové rovněž prosévají informace a převracejí události a fakta nebo se je snaží zcela eliminovat. A ty osobnosti, které vzdorují, označují za nepřátele nebo je všelijak špiní, pomlouvají, znevažují nebo z nich činí nepříčetné blázny. Český a kyperský prezident návštěvou Moskvy a uctěním památky padlých rudoarmějců projevili příliš autonomie nejenom myšlení, ale i morálky. Za to jsou pochopitelně náležitě mediálně trestáni těmi, u nichž by se člověk „morálky a slušnosti nedořezal“.
Zdroj: http://czechfreepress.cz/cfp-doporucuje/nadnarodni-korporace-a-kosmova-kronika.html http://altpress.cz/nadnarodni-korporace-a-kosmova-kronika/
RSS Feed
