Mezi dvěma světy

Pokračování v serii UMĚNÍ BÝT A ŽÍT V NOVÉM SVĚTĚ, příspěvek druhý.
Když pravdu srdce nežijete neustále, ocitáte se….. Mezi dvěma světy.

MEZI DVĚMA SVĚTY
 
Jak se to projevuje, když nejsme ani ve starém ani v novém světě?
Jednoduše nejste v rovnováze, cítíte neklid a nervozitu. Cítíte rozladění a máte dojem, že visíte ve vzduchoprázdnu. Než člověk dosáhne trvalého pobytu v Novém Světě, děje se tak mnohokrát a vy si připadáte jako na houpačce. Jde o neustálý balanc mezi klidem a stagnací, kterou způsobuje nevědomá rezistence vůči požadovaným podmínkám.

Zpočátku do Nového Světa jen nahlížíte a tyto okamžiky se postupně prodlužují na delší a delší pobyt. Když jste tam, tak nepředpokládáte, že odtamtud odejdete. Neznáte důvod, proč byste to dělali. To, co vás stáhne do mezisvětí, je zcela nepředvídatelné, protože zároveň procházíte odstraňováním bloků a vzorců, které vás z Nového Světa vytrhnou. Prostě tam nepatří kvalita, kterou nabízejí. Postupně se učíte rozeznávat své nastavení a umíte pak rozpoznat, co vás, jaké rozpoložení udrží v rovnováze, v klidu. Je potřeba takto balancovat, tím dostáváte prostor pro odstranění různých aspektů, nepřijatelných pro trvalý pobyt. Po každém takovém ukončeném procesu výrazně zaznamenáte odlehčení a úlevu, jasně poznáte, že nejste ve starém světě, nejste v mezisvětí, tak jedině, kde můžete být je ve Světě Novém. Takto se postupně sestavuje nová verze sebe sama. Samozřejmě se jedná pouze o vnitřní duševní práci, do níž nelze mnoho zvenčí zasahovat.
 
Jak to vypadá v Novém světě?
Zde je přirozeností víra nebo spíše vědění o jeho existenci a důvěra ve vyšší vedení. Když se v něm ocitnete, tak to prostě víte. Nový Svět je totiž svět božský a vaše vnitřní/vyšší vedení čerpá z božího plánu. Je to plán nejvyššího Zdroje, kde jsou jen aspekty linoucí se z pohledu božského. Zjednodušeně vše zde plyne, line se, existuje, je v tichosti a kráse. Zároveň prožitek všeho je velkolepý. Není zde nic vytrhujícího, oslňujícího ani přemrštěného v žádné formě. Strach zde nemá své opodstatnění, nemá se čeho chytit. Radost je vnitřní, tichá, klokotající, jako horský potůček. Hlavní náplní je potěšení a pokoj. Automaticky zde cítíte plnost všeho a ve všem. Nikde nic nechybí, ani nepřebývá. Vše je, tak jak je v pořádku, není potřeba nic měnit. To, co se zde děje se dít má, je to přirozené a ani vás nenapadne, že by to mělo být jinak. Víte proč se tak děje, vidíte zároveň všechny souvislosti a návaznosti. Nejste schopni nijak hodnotit, jediná hodnota je krása, kterou vnímáte všemi smysly najednou a to velmi výrazněji, než jste byli zvyklí. Plně se Vás ujímá vaše vyšší já, vyšší vedení vaše vyšší vyjádření a to tak, že jste jedním.
Jak se tam dostáváme, když vnímáme, že tam nejsme?

Pomáhá všechno, co jste schopni vnímat jako kvalitu pokoje, krásy, klidu, vyrovnanosti, jednoduše vše, co u vás navozuje psychickou i fyzickou pohodu. Není tím samozřejmě myšleno zklidnění únikovou cestou, jedná se o duchovní kvality. Přirozeností je upřímnost k sobě. Potřebuji vědět, co nechci. Je to dobrá vylučovací metoda, abych poznal, co vlastně doopravdy chci.
 
Dále je zásadní:
naslouchat sobě – pozorovat své pocity, signály těla a intuice a pak je následovat
být sám sebou – pozorovat, zda dělám to, co opravdu chci
být věrný sobě – pozorovat, zda sebe nezrazuji kvůli někomu jinému
být nohama pevně na zemi – pozorovat kvalitu energie kdy měřítkem je pro mě klid
Když tohle vše splňuji, což znamená, že jsem v rovnováze, samovolně se do Nového Světa přemísťuji. Být mezi světy znamená pozorovat, rozpoznávat a opouštět to, co mě ještě drží a nepouští do Nového Světa.

Když se děje něco, co mě z Nového Světa vyhodí, hledím se rychle uklidnit a situaci přijmout, co nejdříve je to možné. Jedině klid mě přenáší zpět. Mě osobně nejvíce pomáhá, když si uvědomím, že vše je v pořádku, i když vnější okolnosti se tváří jinak. Také vím, že jsem pod neustálou a velkou ochranou, takže se mi nemůže stát nic, co se stát nemá. Když o něco nebo někoho přijdu, tak jen proto, že už to ke mně nepatří. Pokud mi nejde se od toho oprostit, zůstávám v tom v přijetí, protože vím, že mě to právě opouští, proto to ještě vnímám a vidím. Když něco odmítám nebo jsem v odporu, naopak bráním tomu, aby mě to opustilo. Nejlépe je říci s vnitřním přijetím: Dobře, tak ať to je, když to potřebuje být.

Příklad:
Předpokládáte kladný výsledek nějaké situace, jste vyrovnaní, spokojení a náhle se objeví nečekaná překážka. Z ní vyplynou okolnosti zdánlivě věc ohrožující. První moment přijde úlek nebo přinejmenším překvapení a celé situace se chopí mysl. I když jste před tím byli klidní a vyrovnaní, nyní se vás zmocní strach, úzkost možná i zpanikaříte. V této chvíli, i když jste doposud byli pokojní a naplnění, tedy jinak řečeno v Novém světě, překračujete zcela do světa starého nebo spíše do mezisvětí. Zde je věc opravdu v ohrožení a proto se potřebujete dostat zpět do svého středu, upokojit se a nalézt v sobě svou vnitřní pravdu, která vystihuje tu vaši skutečnost, která se děje doopravdy. Jelikož, co vaše (vaše - rozuměj to, co harmonizuje a ladí s tebou) není, to je vám silně nepříjemné a způsobuje právě strach, úzkost a pocit ohrožení. Jak poznáte, co je „vaše“? Jednoduše to u čeho se cítíte dobře. Takže nyní potřebujete nalézt takový náhled na celou věc, který přinese zklidnění a úlevu. Chce to trochu práce tady může výborně pomoci mysl ve spolupráci s pocity. Již to, co vás tak vylekalo, ukazuje, že tohle „vaše“ být nemůže, protože to „vaše“ vás nikdy nevyleká.  Pokud se vám podaří nalézt pravdivý obraz situace, okamžitě to poznáte, uleví se vám a tělo jakoby ožije, prostoupí jej obrozující energie, často je vám do smíchu, ani nevíte proč. To je moment vyrovnání a návratu do klidu, do vašeho prostoru a také vstup do Nového Světa.

Naslouchali jste sobě, ne zavádějícím myšlenkám podsouvaným myslí. Dostali jste se zpátky do své energie, tedy k sobě a jste opět sami sebou. Tím jste se utvrdili v tom, že sobě můžete věřit, sobě a svým pocitům a upevnili jste základnu, na které stojíte a z které čerpáte.

Materiální svět nebo starý svět je místem, kde se nachází většina lidí na planetě. Tedy může to být i jinak, ale dejme tomu, že to tak je.  Můžeme zde žít v relativní spokojenosti a mít se docela dobře, prosperovat a být šťastní do té chvíle dokud se v nás neprobudí citlivost. Tím nechci říct, že lidé, kteří vnímají více svět materiální, jsou necitliví (i když někteří se takoví zdají), jen jejich citlivost je značně potlačena a tím omezena. Dobrá zpráva je, že tato citlivost už se prohlubuje, tudíž začínají i oni více cítit.  Ti, u nichž proces začal již dávno nebo prostě v minulosti poznávají zároveň možnost žít jinak, jiným způsobem, s jinými prioritami.

PŘÍBĚH
A nyní na odlehčení mi dovolte s vámi posdílet jeden takový obyčejný příběh, který se nikdy nestal, ale odráží možnou cestu k zcitlivění, probuzení do duševní části sebe. Pokusila jsem se jej podat velmi zlehčenou formou, tak to tak prosím berte.

Tonda pracuje většinu času od nevidím do nevidím. Bývaly horší časy, poslední dobou už si uvědomuje, že nechce jen makat, chce mít také čas pro sebe, své koníčky a rodinu. To není život, takhle se honit za prachama a urvat si jen trochu volna pro sebe. Ale v podstatě je spokojený, dost vydělá a může si koupit, co hrdlo žádá. Za svou práci si nechá dobře zaplatit, protože světe div se, jeho řemeslo jde na dračku a lidi jsou schopni naslibovat hory doly, jen když jim kývne. Po práci je potřeba udělat toto na baráku a tamto u souseda, děcka chtějí zavézt tam a jinam, žena volala, aby obstaral ještě to, co slíbil už minulý týden. „Uf já to dám! To je život a kdo řekl, že bude lehký. Ale zítra musím fachat do večera, prachy jsou potřeba furt a v létě dovča u moře… jó už se těším.“ 

Tenhle človíček je spokojený sám se sebou, hlavní je, že lidi platí a že nemá toho času nazbyt? No co už, není žádná zdechlina jako někteří, on ví, že makat se musí.

Vlastně jej nic netrápí, stále se směje, starosti háže za hlavu, a že by se babral v sobě, na to není čas a hlavně neví, proč by to dělal. Večer se sejde se sousedem, otevřou pivko a poklábosí o všem, co ve světě nefunguje, o manželkách, že nikdy nejsou spokojené, o děckách, jak si moc dovolujou, jsou drzé někdy až na přeshubu….“jó za našich mladých časů bych mohl zkusit tatovi odmlouvat, to bych hned jednu měl.“

Má doma robku, sice už není jako za mlada, jakési kilo navíc, ale stará sa, uklidí a vařit taky umí, jinde to lepší není. „Možu byť rád co mám. Susedova je ještě pěkná baba, ale lepší je mít trochu teho sádla do zásoby, na horší časy přece. Taková šťalina taky není dobrá, přijde nemoc a k čemu jí to je. Ta moja má aspoň, kde brať.“

Tonda žije v slastném nevědomí, neví, že existuje ještě jiný svět, kde prioritou nejsou peníze, kde je možné dělat jen to, co jej baví, kde láska neznamená zamilovat se. A ani to vědět nechce, protože tomu nevěří. Má barák, prácu, ženu, auto, děcka má nejlepší z dědiny, i když s tím učením, by to mohlo byt lepší, ale co, já taky nejsem inženýr a jak vydělávám!
Jenže pak cosi přišlo!

Najednou byla spokojenost fuč, nemohl najít klid, i když měl všechno, chtěl víc, ani nevěděl co. A nutilo ho to se v sobě babrat.

Kdosi přišel a řekl. Hele, já byla na takovém semináři a víš co? Ten kabát za výlohou může být můj, i když na něj nemám peníze.

„To je nebetyčná blbost!“ Pomyslel si. Jenže mu to nedalo spát a tak se zeptal. „Jak jsi to myslela tehdy s tím kabátem?“

A už to jelo. Knížky, přednášky, semináře….“Hlavně, chci vědět všechno!“

„Mám čakry! To jsem vůbec netušil. Aura! Jó kdyby Jarda věděl, že ji má taky a nic s tím nedělá. Automatické písmo, dokonce i kresba, rodinné konstalace, Astrologie, numerologie, to jsou vědy! Co teprve SRT, EFT, energií můžu Jardovi uzdravit to jeho koleno. Mám léčivé ruce? Zeptám se Jofiniela až budu meditovat. A Mařce musím posílat lásku, chodí pořád jak tělo bez duše. Kdyby věděli! To by si na prdel sedli.“

Řemeslo dělal dál a o volnu už nepopíjel pivko s Jardou … četl, chodil na přednášky, meditoval a na lidi se začal dívat jako na ty, co neví. Jeho žena si občas ťukala na čelo na znamení, že se Tonda pomátl. Choval se divně, vedl divné řeči, a co bylo úplně divné, přestal mluvit sprostě! Místo aby ji plácnul po zadku, na znamení, že je furt pěkná ženská a stojí za hřích, otravoval ji řečmi, jak by se jako žena bohyně měla chovat. Říkala si. „Co se to s tím mým starým stalo, on se snad dočista zbláznil?

Léta běžela a z Tondy se stal jiný člověk. Do práce už nechodí, žije sám v maringotce u lesa a lidé chodí za ním. Cosi je k němu táhne. Umí tak krásně povídat o životě, dovede o skrytých a tajemných věcech hovořit s takovou samozřejmostí a vidí do člověka jako by četl v knize. Ženu nemá, ale má mnoho přátel, mezi nimi i ženy, s kterými si rozumí jako s tou svou nikdy. Večer sedává před maringotkou, popíjí čaj a někdy za horkých dnů i pivko. Pozoruje přírodu, je šťastný a má pocit, že má všechno na světě. Když vypráví i peprné slůvko zazní z jeho úst, už totiž ví, že je stejným božím darem, jako jiné věci sloužící k ulevení si. I Jarda za ním občas zajde, protože se mu začal hroutit celý život. Děti jsou každé jiné, ale u táty je jim všem vždy dobře a odnášejí si z návštěv zvláštní pocity klidu. A Tondova bývalá žena. Dodnes je jí vděčný, že jej opustila, protože on by to nikdy neudělal a pak by možná nepoznal tu jinou možnost žití. Možnost života ve světě, který je tak krásný. Každou buňkou cítí vděčnost za to, co bylo a ví, že to bylo přesně tak, jak to být mělo.

Pochopil, že ten svět, který dříve znal, je tu stále, ale on už si vybral a to tu jeho přátelskou část, tu kde se nachází svoboda, laskavost a pokoj.

Srdečně děkuji všem, kteří podporujete mou tvorbu a tím mi poskytujete motivaci do dalšího sdílení.

Přeji vám hezký den


Libuše Malinová



Zdroj: www.harmonickyprostor.com/umění-být-a-žít-v-novém-světě-mezi-dvěma-světy