Jakou cenu má můj život

"Jakou cenu má můj život?" zeptala se.
"Tu nejvyšší" odpovědělo slunce.
Páni, tu nejvyšší... Jsem tedy důležitá, pomyslela si a spokojeně se usmála.
"A jakou cenu má ten jeho?" zeptala se znovu a ukázala prstem na psa u svých nohou.
"Stejnou, jako ten tvůj přece..." řeklo slunce a zkoumavě si ji prohlédlo.
"Stejnou?" podivila se. "Ale vždyť je to jen pes! Ničemu nerozumí, neposlouchá, dělá si co chce a je věčně špinavý" namítla zklamaně. "Ani mluvit neumí..."

"Proč si myslíš, že neumí mluvit?" zarazilo se slunce.
"Nic neslyším" odsekla.
"Neslyšíš? Ale vždyť tvůj pes je docela hlasitý"...řeklo slunce udiveně a pohladilo psa paprskem.
"Musíš poslouchat srdcem, pak uslyšíš jasně co ti říká. A když mu tvé srdce odpoví zpátky, porozumí i on tobě a bude přesně vědět, co má dělat. Dělá si teď co chce, protože ti nerozumí a tak tedy zkouší, co je správně, aby tě potěšil."
Zarazila se. "Ale ničí věci, honí zvířata a ty se ho bojí. Je to divoký pes a nedá se vychovat" odpověděla.
"Opravdu?" shlédlo slunce zpátky na psa. "Pak se nedíváš na svého psa správně" dodalo smutně. "Ničí věci, protože na tebe mluví a ty ho neslyšíš. Honí zvířata, protože si ho nevšímáš a on si chce hrát, ale nemá s kým. Má tě rád a snaží se být s tebou. Čeká každý den na tvou společnost, ale ty nejdeš, protože jsi naštvaná, že máš špatného psa a zlobíš se na něj..."
"Takže jsem špatná já?" rozčílila se.
"Nejsi špatná" odpovědělo jí slunce "jen se nesnažíš tak, jako se snaží on. Vy lidé máte stále moc práce, pořád za něčím spěcháte a nechcete se zastavit a rozhlédnout kolem sebe. Naučili jste se dívat na svět jen jedním pohledem. Vidíte jen tam, kam dohlédnou vaše oči, ale dál už se nedíváte. Používáte svůj ostrý jazyk, ale zapomínáte nechat mluvit také své srdce. Snažíte se ovládat přírodu i zvířata tak, jak vás to naučili a polidšťujete je, aby se vám co nejvíce podobali. Berete jim tak jejich vlastní přirozenost a svobodu. A oni na vás celou tu dobu mluví, prosí vás, jen vy je neslyšíte, protože ani nechcete..."
Nevěděla co na to říct a tak jen sklopila oči.
"Podívej se na mne" poprosilo slunce a zasvítilo jí do očí.
"Čeho se nejvíc bojíš?" zeptalo se.
"Samoty" odvětila.
"A čeho si nejvíc ceníš?"
"Lásky a přátelství" řekla.
Slunce se usmálo a ukázalo paprskem na jejího psa.
"Dej mu trochu času a nauč se s ním mluvit. Otevři mu své srdce, on ti na oplátku otevře to své. Když to uděláš, nebudeš už nikdy sama a nalezneš v něm nejlepšího přítele, který tě bude upřímně milovat. Starej se o něj a on se bude starat o tebe. Nikdy tě neopustí. A až nastane jeho čas a já si ho vezmu k sobě nahoru, budeš pro něj plakat stejně, jako by jsi plakala pro svého bratra. Tehdy pochopíš jeho skutečnou cenu..."
"Musím už jít, brzy začne noc" řeklo slunce, otočilo se k západu a pomalu stahovalo své paprsky.
"Přijdeš zítra?" zavolala za ním.
"Když budeš chtít, tak ano" usmálo se.
Stála tiše a dívala se, jak slunce zapadá. Když zmizelo za obzorem, pomalu se sklonila ke svému psu, objala ho a její srdce tiše zašeptalo "Promiň..."



Zdroj: FB