Co se to děje - blíží se hromnice, svátek světla, naděje a nových začátků

Otevírají se brány podsvětí pro návrat paní Zimy, jejíž čas vlády končí. Mnohdy v tento čas neodchází sama, bere s sebou ty, jejichž čas se nachýlil a do poslední chvíle se snaží ukázat svou sílu. Proto je nyní velmi cítit síla magické energie, která v lidech otevírá hloubky podvědomí. Tento čas patří i k zasvěcení nových adeptů do alchymie čarodějnictví, magie a mystiky, z podvědomí se vyplavují související témata, která se projeví na povrchu jako citelné skutečnosti. V okamžiku jejich projevení bychom dali ruku do ohně za opravdovost toho, co se nám v životě objeví nebo děje a až později, kdy i mysl a rozum uchopí smysl těchto prožitků, pochopíme souvislosti s reálným životem.

Další prohloubení citlivosti způsobí i hlubší prolnutí s přírodou. Můžeme zesíleně cítit její volání, ať už se to týká zvířat, bylin, stromů, živlů, její magickou sílu a projev v podobě posvátnosti, to neviditelné a neslyšitelné se nám nyní může zdát hmatatelnější.

Je mnoho mytologických a mystických pojetí tohoto období. Mně je blízká pohanská mytologie, kde je tento čas spojen s příchodem mladého boha z podsvětí, spolu s mladou bohyní, která zanechala starého boha smrti, sama se proměnila ze stařeny v dívku, aby zajistila plodnost na zemi. Z podsvětí vycházející bůh nese nové světlo. Je to slunce, které nabralo na své síle a stálé jeho svit sílí. Ujímá se pomalu své vlády na nebesích. Sabat/svátek Hromnic v jiných kulturách nese mnoho dalších jmen podle místních tradic. Jsou to např. Oimelc, Imbolc, Den Brid, Candlemas.  Hromnice jsou hezkým názvem vypovídajícím o smyslu tohoto sabatu. Slované vyjadřují úctu nejvyššímu bohu hromovládci Perunovi, vládci hromu a blesku, který úderem blesku do země, probudí zemi ze zimního spánku.

Takže, co to přináší do praktického života?

Citlivost, cítění jsou zvýšeny u všech lidí, než tomu bylo v minulosti. U každého v jiné škále intenzity, ale i tak vnímám dost znatelně, že probouzení či procitnutí se děje plošně a lidé opravdu začínají přemýšlet jinak. Pocity hrají velkou roli v jednání, mnoho lidí už nedokáže jednat bez citu díky vnitřní introspekci, která je na citlivost navázána. V tomto čase Hromnic se s přibývajícím světlem zvyšuje jasnost a s ústupem temnoty jde více vidět, co je pro každého podstatné, kde tkví potenciál všeho, s čím člověk přichází do styku.

Stále můžeme vnímat energie ukončujících se témat. Ovšem, co je zcela očividné, jsou nové energie,  nové směry, nové myšlenky, nové možnosti. Naděje a nový úsvit přichází do oblastí, kde se potýkáme s různými těžkostmi a problémy. Dobíhající staré, odcházející energie můžeme zaznamenat v podobě posledních záchvěvů, které s námi ještě můžou docela silně otřásat. Střídají se s novými světlými a potěšujícími vizemi a nějakým způsobem se vzájemně propojují. Magické energie nás mohou zavádět do říše čarodějnictví a kouzel. Je to volání z hloubky nitra, volání touhy po tradiční posvátnosti. Učíme se nalézat pomocí citlivosti ducha obsaženého v čemkoliv. Vjem ducha se stává naší základní potřebou. Jedině takto můžeme vnímat smysl v čemkoliv a čehokoliv. Magie nám má také ukázat čeho všeho jsme schopni, když si uvědomíme, že vše si tvoříme. Nejprve vše nevysvětlitelné, rozumem nepochopitelné považuji za zázrak. Pak postupem času v učení, pochopím, že roli zde hraje důvěra v to, čeho jsem schopen a uvědomění si toho, že vše, co se mi děje si sám tvořím. Jinak řečeno, to neskutečné nebo neuskutečnitelné se mění ve skutek uvědoměním si, že jsem toho schopen. Chce to čas a opakování, ale jde to. Ten, kdo ještě stále hledá viníky a ty „kdo to udělali“, bude opakovat mnohokrát.
 
Také můžeme cítit větší chuť chodit do přírody, bez ohledu na počasí či roční období. I zde se projevuje stupeň vlastní citlivosti, kdy rezonujeme na frekvencích ducha přírody. Je to jiné, než když cítíme potřebu si jít do přírody odpočinout, vypadá to tak, že najednou pocítíme chuť něco konkrétního udělat, něco do přírody přinést, pro něco si jít a odnést si to, aniž známe smysl celé věci či dalšího postupu a často ani nevíme, o co jde. Tak se slaďujeme s duchem nejen přírody a poznáváme, jak to vypadá, když se každý okamžik stává dobrodružným krokem. Často nevíme, co bude dál následovat, ale vzrušení a extáze, které tyto chvíle provází, jsou neodolatelné. Brzy se tak naučíme neřešit všechna proč, které nás při tom napadají. To se týká i zvířat a zvěře, bylin, stromů, kamenů a všech živlů. Může to vypadat například tak, že z ničeho nic, při procházce musíme zvednout ten kámen, aniž by nás vedl jeho vzhled nebo záměr. Prostě musíme jen z pocitu silného nutkání. Není vůbec jasné, proč to máme udělat, ale ten pocit nejde neposlechnout. Až později se někde dočteme, že na rituál, který si přejeme provést, potřebujeme „náhodně nalezený“ kámen. Je to učení naslouchání, potažmo tvoření toho, co chceme.

Také já mám tajné přání. Jeho splnění se ne a ne uskutečnit. Vždy přijde něco, co mi to překazí. Zkoušela jsem všechno možné a vždy, když už to vypadalo, všechno, v čem jsem si byla jista, zmizelo. Najednou nebylo nic, co bych mohla použít. Znovu se to vrátilo, ale až v okamžiku, kdy už jsem věděla, že to nechci nebo cítila, že takhle to nebude. Tohle se mi opakuje roky. Jeden by řekl, že dělám něco špatně, já toto odmítám, vím, že nedělám nic, co bych neměla dělat. Vždy znovu a znovu se mi ukáže, že jinak to ani možné není. I když je to často jakoby proti mně. Jenže,  když si uvědomím, co je za tím mým přáním, že je to velká věc a v důsledku musí být jeho naplnění zahrnuto v každé životní oblasti, tak se přestávám divit té dlouhodobosti. Aby bylo splněné přání tím, čím chci, aby bylo, je potřeba postihnout sféru celistvosti. Nemůže se naplnit v oblasti například partnerství, aby v kariéře nebyl jeho vliv podstatný. Vše se vším souvisí. Vím přesně, co musím udělat, ale bojím se neblahých následků. Protože jsem to prožila a mám zkušenost. Tato zkušenost působí jako odstrašující příklad. Někdy si zoufám a připadám si jako v pasti. Říkám si. Když to udělám, tak skončím špatně, jako jsem skončila už kdysi. Když to neudělám, bude se dít, to stejné pořád dokola. A pak mi to došlo. Když to nezkusím znovu, nikdy nebudu vědět, že výsledek nemusí být stejný.


Libuše Malinová



Zdroj: harmonickyprostor.simplesite.com/