Co přijde, přijít mělo, co nepřijde, přijít nemělo

Cítíme, že v nějaké záležitosti v našem životě nás čeká nějaký krok. Cítíme ho, jakoby ho vidíme v mlze. Je to takové tušení, takový pocit, taková předtucha, že je před námi. Vidíte? Všichni vnímáme (cítíme) „budoucnost“ – vidíme o několik kroků dál. 

Jen si to mnozí neuvědomujeme, že to cítíme. Avšak, i přes to, že daný budoucí krok vnímáme, tady a teď necítíme, že v dané situaci chceme dělat nějaké kroky, nebo cítíme, že chceme dělat kroky přesně opačné, než jak to cítíme v té předtuše v dáli. A to je okamžik, kdy sebe často trápíme. Začneme si vyčítat, že ten nějaký krok nejsme schopni udělat. Nebo, se začneme litovat, že ten nějaký krok, který tušíme, že nás někdy čeká, že vůbec nás někdy čeká. Říkáme si, proč my to musíme mít tak těžký nebo tak komplikovaný. V obou případech, ať už si vyčítáme, nebo se litujeme, jsme ve stavu oběti. Smýšlíme o sobě jako o někom neschopném nebo jako o chudákovi, kterému se děje příkoří.

Ve stavu oběti ztrácíme moc nad danou situací, a to do okamžiku než z toho stavu oběti vystoupíme. A to se stane, když s pokorou, vděkem přijmeme podmínky, ve kterých se nacházíme. Přijmout však neznamená nutně souhlas s těmi podmínkami. Znamená to „jen“, že se rozhodneme přestat se trápit něčím, co již bylo, nebo aktuálně je. V ten okamžik přebíráme odpovědnost za svůj život. Tím, že přijímáme danou situaci, přijímáme sebe. Víte proč tím, že přijímáme danou situaci, přijímáme zároveň sebe? My jsme si tu situaci vytvořili našimi předchozími volbami. A ty jsme volili, jak jsme cítili a nemohli jsme jinak. Vždy se rozhodujeme tak, jak to cítíme. Neumíme to jinak a nikdy to jinak umět nebudeme. Jen, to co budeme cítit, že chceme v daný okamžik udělat a tak i uděláme, se bude měnit tím, jak se budeme posouvat k sobě.

Jak se posouváme k sobě (máme odhozeno více toho, co k nám nepatří), naše cítění a tedy to, na základě čeho se rozhodujeme, obsahuje postupně méně strachu a více lásky. A děje se to, protože my postupně více otevíráme své srdce a naše cítění je hlubší (čistší) – naplněno více láskou. Uvnitř sebe stále častěji a intenzivněji prožíváme, že vše je v pořádku, že se nedělo a neděje nic špatně, jelikož my všichni se vždy rozhodujeme tak, jak v danou chvíli umíme nejlépe a nikdy to nebylo a nebude jinak.

Já sama to nyní ve své fázi vývoje vnímám tak, že v každý okamžik se rozhodujeme tak, jak to v daný okamžik cítíme, a to od prvního nádechu na Zemi. Ani to podle mě nejde jinak. Ovšem, tak jako strach má mnoho rovin, stejně tak cítění má mnoho úrovní. Zpočátku naše cítění je plošší. Přesněji, my jsme schopni zatím vnímat „jen“ tuto plošší úroveň našeho cítění. A tak na základě tohoto cítění, které je v popředí, my se rozhodujeme (aniž si to třeba uvědomujeme).

Byť se rozhodneme tak, jak to v daný okamžik cítíme, většinou si vyčítáme, že jsme se nerozhodli ve směru toho kroku, který cítíme v dáli. Nebo litujeme toho, co jsme kdysi neučinili, nebo naopak učinili. Znám to podle sebe. To je však náš strach.

Podle mě nejde o to se zaměřovat na to, abychom se rozhodovali více ze srdce. To je sice pravda, ke které jsem kdysi dospěla, avšak pro mě již není úplná. Přesněji, ta pravda je mnohem hlubší, komplexnější, než jsem dřív byla schopná vnímat. To, že se postupně rozhodujeme stále více ze srdce, se děje samovolně, aniž bychom se o to nějak snažili. Naopak, tím že se snažíme, to jen brzdíme, protože naše snaha je vlastně lpěním na tom, aby to bylo lepší, aby už jsme byli tam, kde chceme být.
​
Podle mě, to, co se po nás chce, je jen přijmout a uvnitř sebe prožít, že se v každém okamžiku rozhodujeme na základě svého cítění. A není už třeba řešit, že zatím se v dané věci nedokážu rozhodnout svobodněji, beze strachu. To přijde samo, postupně. A přijde to snáze právě tím, že se o to nebudeme snažit (nebudeme lpět).

Není podle mě potíž v tom, že se neumíme rozhodovat na základě našeho cítění. My to umíme a nikdy jsme to nedělali jinak. Avšak, chce se po nás něco jiného. Nevyčítat sobě nebo jiným volby, kroky, jednání. To vyčítání k ničemu nevede, jelikož stejně každý z nás se v každém okamžiku rozhoduje tak, jak to cítí a ani nemůže jinak. Takže jste nikdy v minulosti nemohli učinit lepší rozhodnutí, nikdy jste vy ani nikdo z vašeho okolí neudělal chybu. Nemohlo to být jinak, jelikož jste to tehdy cítili přesně tak, jak jste se rozhodli.

Tím, že přijmeme, že v každém okamžiku se rozhodujeme, jak to cítíme a že to nikdy nebylo, není a nebude jinak, tím přijímáme sebe a ostatní okolo nás. Tím přijímáme vše, co se nám kdy v životě dělo a děje. Tím, přestáváme lpět, jelikož víme, že, co přijde, přijít mělo, co nepřijde, přijít nemělo. A to proto, že každý z nás se rozhoduje vždy tak, jak to v daný okamžik cítí. Uvnitř sebe začneme stále častěji prožívat, že vše je v pořádku, že se nedělo a neděje nic špatně, že se vždy rozhodujeme tak, jak v danou chvíli umíme nejlépe. Tím se však nezbavujeme odpovědnosti za naše volby. Za každou naši volbu poneseme následky. Avšak, stejně jak jsme se nemohli v daný okamžik rozhodnout jinak, než jak jsme se rozhodli, stejně tak jsme se ani nemohli vyhnout následkům námi učiněných rozhodnutí. Avšak, každý daný následek je krásná zkušenost, kterou jsme potřebovali pro další kroky na své cestě.

Tímto postupným uvědomováním naše cítění začne obsahovat mnohem více lásky než dosud. A my se tak rozhodujeme mnohem více autenticky, mnohem více v souladu s tím, kdo ve skutečnosti jsme. V našem životě se ve velkém začnou odehrávat synchronicity, které nás stále hladčeji vedou tam, kde máme v určitý čas být. Připadá nám, že jsme čím dál častěji v pravý čas na tom pravém místě. Nezdá se to. Je tomu tak. Jelikož už dění našeho života (našemu namyšlenému plánu) nebráníme svým lpěním. A tak se pak stane, že najednou to, co jsme před nějakou dobu jen cítili někde v dáli, že nás čeká, bude před námi tady a teď a my se pro to rozhodneme. Stane se to, jelikož v mezidobí jsme se posunuli blíže k sobě a otevřeli se tak více lásce a ten zvýšený podíl lásky (odvahy) v nás je již minimálně roven velikosti strachu, který nám bránil dříve danou volbu učinit (necítili jsme dříve v ten daný moment, že se tak máme rozhodnout).

Avšak, je v pořádku, když někde v našem životě stále lpíme. Všichni někde lpíme, jelikož všichni ještě máme někde strachy. A na našich volbách v souladu s tímto naším cítěním plným strachu není nic špatně. Naopak, je to to jediné možné, to nejlepší, co v dané chvíli umíme. A je to cesta. Velmi důležitá pasáž naší cesty.
 
Autorka: Petra Jelínková


Zdroj: http://www.priznakytransformace.cz/