Zrcadlo lockdownu: jakou realitu si tvoříme? Souboj, anebo sounáležitost?

Zajímalo by mě, jak se vás dotýkají změny počas tzv. nouzového stavu? Já vím, to nekonečné prodlužování "ochranných" opatření je vopruz.
Na druhou stranu, slouží nám jako dokonalé zrcadlo našeho vnitřního nastavení.

- Jsou pro nás autority nedotknutelnou svátostí, kterou ,,musíme" vždy poslouchat?
- Je pro nás prioritou vzájemná podpora a vřelé lidství, které umí rozlišovat zdravé chování od toxického?
- Chceme proti systému bojovat, protože jeho hry jsou pro nás jako "spasitele světa" nepřípustné?
- Nebo si volíme prošlapávat nové cesty, a potkávat ve státních institucích lidi se srdcem na pravém místě?

Jasně, že životní styl, jaký jsme žili doposud, je z dlouhodobého hlediska neudržitelný a systém, který jsme doteď znali, bude muset projít rekonstrukcí od základů.

ZATÍM ALE SYSTÉM JEŠTĚ ŽIJE, A NOVÉ CESTY K UDRŽITELNÉ EKONOMICE SE POSTUPNĚ TVOŘÍ. JSME JEDNOU NOHOU VE STARÉM, A DRUHOU NOHOU V NOVÉM PARADIGMA. A JEDINÉ, CO SE PO NÁS CHCE, JE PŘIJÍMAT A PŘESTAT PROTI SOBĚ BOJOVAT.

Teď jsme ve fázi, která prověřuje naši skutečnou solidaritu a lidskost. Ne motem, že "rouškou chráním tebe i sebe", ale spíš tím, že "ať máš jakkkoli odlišný názor a důvod svého chování, jedno máme společné: jsme lidi a každý chceme žít ve zdraví a lásce".

Vím. Pro toho, kdo to nezažil, může takové tvrzení znít "sluníčkářsky". Jenže vybrat si, zda budou mé myšlenky - emoce přitahovat souboje a nesváry, anebo pochopení a vzájemnost, neznamená nutně zavírat oči před realitou, jaká je.

Nepopírám, i takové úniky z reality se lidem dějí a je fajn si na ně dát pozor, protože potlačený stín kolektivního strachu a tlaku by je dříve, či později dostihl.

Teď však mluvím o tom, co žiju nejen já, ale spoustu dalších lidí.

- Vnímáme, co se děje, a nelíbí se nám to. Někdy je nám z toho fakt špatně, přestože dokážeme být většinu času v nadhledu a neutralitě.
- Když to na nás přijde, dovolíme si chvíli pobýt v rozhořčení, nas*anosti nebo zoufalé bezmoci. Jsou to přirozené lidské emoce, které čas od času dopadají na každého z nás.
- Nesetrváme v nich ale příliš dlouho, protože my jsme Vědomí, ovlivňující energii, a tak z lásky k sobě, k lidem a k planetě nedopustíme, aby nás stahující energie pohltila a zhasla naše světlo.
- Rozhodujeme se pro víru v dobré jádro lidí. I těch, kteří hluboce spinkají. Věnujeme se nadále tomu, co nás naplňuje a rozdmýchává v srdci plamen radostné vášně k životu.
- Z místa tohoto vnitřního naplnění se těšíme, koho potkáme a jak se vzájemně obohatíme, když vyjdeme ven. Ať už jen úsměvem, drobnou pomocí, nebo příjemnou konverzací.
- Potkáváme pak podporu pomalu na každém kroku. Každodennost je plná překvapení a synchronicit, protože navzdory těžkým chvílím to nevzdáváme a jdeme dál s proudem života.
- Díky neochvějné důvěře v přerod lidstva a konstruktivnímu zaměření energie se snadno seznamujeme s novými lidmi, s kterými pokládáme reálné základy nové společnosti.

To je ten největší úkol, který nás v této fázi testuje: nakolik jsme schopni OBNOVIT DŮVĚRU jeden v druhého, bez ohledu na to, čemu věříme.

Schválně: když jdete ven, cítíte se ohrožení, anebo uvolnění? Máte pocit, že každý "rouškař" je váš nepřítel, anebo jsou to pro vás lidé, kteří mají své důvody?

Já osobně jsem za poslední dva roky během osobních sezení potkala mnoho úžasných, citlivých lidí, kteří pracují ve státních institucích, a připravují se na přechod do svobodné a veřejně prospěšnější práce: úředníci, hlasatelé zpráv, lékaři, prodavači, právníci,..

Je jich mnoho. Tito lidé potřebují vaši důvěru a otevřenost, aby dokázali přejít do nových, pro ně zcela neznámých podmínek, kam je volá jejich duše.

Není náhodou, že mnoho citlivých lidí pracovalo v těchto pozicích. Jejich dovednosti budou velmi potřebné pro budování nové decentralizované sítě vzájemné podpory a udržitelného života.

UKÁZKA Z PRAXE:
- Včera jsme si poprvé po roce sedli v restauraci na oběd. Obsluha nařízení neřešila. Byla v důvěře, že se nemusí bát kontroly ani toho, že je "práskneme". Zvolili si lidskost.
- Na dětském hřišti jsem pak potkala maminku s dcerkou. Obě na sobě měly roušky, ale když viděly, jak si s Elim hrajeme a neřešíme to, sundaly si je a zapojily se k nám.
- Do kavárny jsme šli již mnohkrát bez roušky a obsluha byla velmi milá a příjemná. Neřešili to.
- Policisté nás cestou nezastavují. Ale když už se to stane, jsou velmi laskaví. Je vidět, že se spíše stydí, že musí lidi "vopruzovat" nařízením a nejraději by takovou práci nedělali.
- Realitní makléř, kterému jsem volala ohledně prohlídky bytu, byl pohodář - nejen, že mi nabídl, ať si vyberu termín prohlídky, jaký chci. Aniž bych se ho zeptala, okamžitě mi nabídl zaslání dokumentu s pracovním povolením, abychom mohli bez problémů přijet.
..A takových situací, kde vítězí důvěra, vzájemnost a ochota nad podezíravostí, bojechtivostí a uzavřeností, zažívám (nejen já) stovky.

A pro ty, kteří by řekli: "no jo, funguje to, ale pořád je nás tak málo!", odpovídám: a proč se tomu divíme? Temnota na Zemi vládne déle, a my jsme se teprve před pár lety probudili.

Na to, že naše světlo svítí tak krátce, je mocné a silné. Už teď vznikají nové iniciativy a společenství, tvořící Novou Zemi, o kterých stojí za to vědět a přesměrovat tak svou pozornost konstruktivním směrem. O tom ale zase příště.

S nekonečnou důvěrou,

Margot Gabrielle
(Anthea Réa)



Zdroj: www.priznakytransformace.cz