Smrt/zrození duchovního učitele

Je zajímavé pozorovat, jak stále hledáme moudrost a vedení mimo sebe. Jak vzhlížíme k těm, kdo zdánlivě vědí víc, a nevědomky zapomínáme pravdivost jejich slov ověřit u svého vlastního Srdce.

Příklad, který je možná trochu extrémní, jsem sledovala v anglicky mluvící duchovní komunitě poté, co Doreen Virtue ohlásila svůj přechod k církvi, "zavrhla" své vykládací karty a prohlásila, že komunikace s anděly není správná - je třeba jít přímo k Bohu přes Ježíše Krista. Ozvalo se mnoho hlasů lidí, kteří se náhle cítili ztracení, zmatení: můžu tedy používat své karty? Můžu mluvit se svými anděly? Co je pravda? Doreen tvrdí, že se to nemá a doteď jsem věřil/a tomu, co říkala, obdivoval/a jsem ji, vážil/a si jí a jejího učení...

Vnímám silně, že tento její osobní proces, který zviklal a znejistil tolik lidí, ukazuje na něco mnohem důležitějšího: že obdiv a úcta a učení se od někoho má své hranice a za nimi leží odpojení se od zdroje moudrosti, který v sobě máme všichni - který máme všichni SPOLEČNÝ. A k němuž nás někdo může nasměrovat nebo nás inspirovat k jeho hledání, ale najít a ztělesnit jej musíme sami. A nejde to jinak, než tím, že postupně začneme věřit tomu, co cítíme a vnímáme, i když je to ještě malé a rozechvělé a vede nás to do Neznáma.

Naše potřeba jistoty, potvrzení a "správnosti" je zhoubná. Neznamená to ovšem - jako vždy - že se za ni máme odsoudit a snažit se ji vypudit. Strach a nedůvěra nejsou naším nepřítelem, ale učitelem. Žádají si, abychom si je zvědomili, abychom je vzali s sebou na svou cestu, nabídli jim ujištění, přizvali je do světla svého Srdce.

Naše cesta nikdy neměla být cestou následování. Proto se mluví o *nevyšlapané cestě* - protože je a musí být jen naše: autentická, pramenící z našeho nitra, z našich skutečných pocitů, touhy projevit se, tvůrčích impulzů, integrity a pravdivosti. Tuhle cestu nemáme "hledat a najít", ale VYTVOŘIT. Stejně jako nemáme najít své "poslání", ale vytvořit si ho každý den znovu a znovu, na základě toho, co právě rozeznívá naše nitro.

Pokud chceme vědět, zda je něco "správné" a jestli něco smíme, ptejme se své nejvyšší autority - toho tichého místa v nás, které nám vždycky dá tu odpověď, kterou potřebujeme, nikoliv tu, kterou chceme. Pokud neví, co dělat, zašeptá: ztiš se, buď, dýchej, důvěřuj.

A pamatujme, že v otázkách naší duše nepotřebujeme ničí dovolení. Svěřit se, sdílet a vyslechnout druhého ano - a pokud to nerezonuje, dejme si svolení s klidem to zahodit.
​
Je tolik duchovních cest, kolik je lidí, a všechny vedou zpět k Jednotě, jenom někteří z nás tam chceme jít déle a okružními jízdami - a to je v pořádku. Respektujme, co si druzí naplánovali, a hleďme si svého vlastního putování. Věřme své cestě, svému životu a tomu, co nám ukazuje, svému Srdci - tomu nejlepšímu učiteli. A důvěra je proces, je to každý okamžik, kdy si vzpomeneme a vrátíme se k sobě... Tak se všichni stáváme svým duchovním učitelem.  ;) <3

S láskou,
Anna
​zijsvesvetlo.cz

FB Duchovní lapálie
@zijsvesvetlo


​