Příběh člověka a jeho života na zemi

Povím vám příběh, který mnou koluje dlouhou dobu a do slov se manifestoval v dubnu tohoto roku. Možná právě teď v době adventu velmi vnímám, že ho mám pustit do světa. Při psaní mnou proudila ohromná energie, plakala jsem a zároveň jsem vnímala silnou podporu a lásku… „Piš, jen klidně piš, dovol, aby se skrze tebe tento příběh napsal.“

Byť byl tento příběh napsán za veškeré podpory, přišla ke mně pochybnost. Je nutné ho vůbec zveřejňovat? Odpověď byla jasná, tak jako vždy. To jen má mysl, mé ego, vymýšlelo, proč tak neučinit a vyhnout se dalšímu možnému „ukamenování“ v podobě zloby, nenávistných komentářů a hodnocení.

Možná to zná řada z vás, kdy se otevřete, kdy velmi upřímně, s tou největší možnou láskou sdílíte sami sebe a narazíte na odpor a odmítnutí. Tohle jsme si každý jeden z nás prožívali už nesčetněkrát nejen v tomto životě, ale i v životech dávných a minulých, kdy jsme byli všemi dostupnými prostředky umlčeni. V našich tělech, v našich buňkách je tato vzpomínka zapsána a ve chvíli, kdy se tohoto pole dotýkáme, vyvstává na povrch, chce být přijata a propuštěna.

Několik dní mám dusivý kašel – kolikrát a jak moc byl náš hlas umlčen, hlas naší duše, hlas našeho Ducha.

Dnes jsem se vzbudila a řekla Filipovi – „Dnes je čas na Příběh….“

Je to příběh každého z nás. Je to příběh člověka a jeho života na Zemi. Je to příběh o světlu i temnotě, o probuzení i ignorantství, o egu i o srdci. Především je to však příběh o lásce, o lásce k sobě a k druhým, o lásce k životu a o lásce k Matce Zemi….

Většinou nepíšu ke „svým“ textům nic, tady však napíšu z vlastní zkušenosti toto: Vnímejte tento příběh a vnímejte při čtení sami sebe, své tělo, své pocity a emoce v něm. Jen je vnímejte a uznejte se stejnou láskou, jako přistupujete ke svému milovanému dítěti. Tento text dojemně otevírá to, co bylo velmi dlouhou dobu potlačováno. Otevírá bránu k vám samotným, pakliže si to umožníte. A otevírá ji dokonce i tehdy, kdy ke mě cítíte nenávist a zlost.

Tento příběh boří to, co nejsme My, boří to, co není opravdové a co je vzdálené tomu, kým ve skutečnosti jsme. Zároveň však překračuje dualitu a oddělenost pochopením, přijetím a sjednocením obou polarit.

S láskou k nám, přátelé, tady je:

Představte si, že žijete v době, kdy světem vládne mnoho temnoty. Lidé jsou zajati svými strachy, které plodí jejich mysl. Představte si, že žijete v zemi, kde právě ustrašení lidé, kterým velí jejich ego, této zemi vládnou. Nevládnou jen v této zemi, ale ve většině dalších zemí na světě. Osvojili si svůj řád a pořádek, osvojili si řadu přesvědčení a názorů, které bytosti, kterým vládnou, musí následovat. Celá země tak žije dobrovolně, neboť věří, že autorita nad nimi zná a má návod na to, jak žít. Lidé se řídí všemi pravidly a nařízeními, které jsou po generace hlásány. Věří, že ti, co vládnou vědí, že mají větší spojení s Bohem, že u něj mají lepší místo a privilegium, a tak je třeba je poslouchat a následovat. Lidé dobrovolně odevzdávají svou sílu a moc do rukou vládnoucích, kteří vystupují jako zprostředkovatelé božího slova. Lidé odevzdávají také svůj majetek a hmotné statky, aby si zajistili stálou přízeň autority a také proto, že se údajně jedná o akt pokory. A právě takto pokorní a skromní lidé budou mít u Boha lepší pozici. Tato vládnoucí autorita je velmi chytrá, vystupuje pod rouškou čistoty, skromnosti, čestnosti, spravedlivosti, a tak je velmi snadné pro ty, kteří bloudí životem odevzdat jí svou sílu. Je to velmi zapeklitá hra, protože i v řadách autority je nespočet těch, kteří jí bezmezně a v dobré víře důvěřují a odevzdali ji celý svůj život v čistě nesobecký prospěch. Jakmile prohlédnou, bývá už pozdě, nebo jsou v tichosti umístěni bokem.

Doba je taková, že lidé jsou ustrašení, neboť každé nevhodné chování, které je v rozporu s nařízeními, morálkou a etikou hlásaného, se nemilosrdně trestá. Lidé dokonce uvěřili, že ti, co mají údajně blíž k Bohu a nechali si k tomu postavit i domy směřující do výšin, mají právo trestat, mučit a zabíjet. Není k tomu třeba moc, stačí jen, že se člověk neřídí podle psaných či nepsaných generace zakořeněných pravidel – jejich pravidel.

Lidé uvěřili, že jsou ovečkami, kde každá je stejná jako druhá. Uvěřili, že když se objeví nějaká, co vyčnívá a nejde se stádem, je třeba se jí zbavit, aby nenarušila pořádek a iluzorní bezpečí, které tu panuje. Lidé se v této víře a s těmito přesvědčeními začali navzájem zabíjet, kamenovat, mučit, pálit a křižovat.

Ti, co poslouchali a následovali autoritu, měli relativně bezpečný život a byli přesvědčeni o tom, že jim to pomůže k tomu, aby se po smrti dostali k Bohu, který je daleko v nebi a je silným a vládnoucím mužem, který soudí, kárá nebo dává pochvaly a privilegia. Ti, co jsou s ním na Zemi zadobře tak, že plní všechna pravidla a nařízení vydané jeho služebníky, si u něj zajistí po smrti lepší místo. Ti, co tak nečiní, půjdou do pekla a služebníci boží v nejlepší možné víře, jim k tomu dopomohou už nyní, aby se na světě tolik netrápili… upálí je ohněm, který snad očistí jejich duši a Bůh se přece jen na poslední chvíli smiluje a otevře jim nebeskou bránu.

Představte si, že v takové době žijete, představte si, že jakákoli jinakost se trestá, jakýkoli jiný názor, jakýkoli způsob života, který není v souladu s tím, co je nařízeno, je nemilosrdně trestán. Lidé se přestali ze života radovat a těšit. Ti, co v srdci cítí touhu a volání, se snaží být co nejvíc nenápadní, aby jim nebyl sebrán život. Opatrují své děti, své blízké tak, jak dokážou bez přílišného upozorňování. Chtějí jen žít svůj život v lásce a úctě k Matce Zemi bez násilí a bojů. Chtějí umožnit svým dětem, aby žily v míru a lásce ke všemu živému i neživému.

Zemí také prochází Zloba, Zloba, která zavrhuje vše, co jí nevyhovuje. Pronásleduje a nahání ty, kteří jsou „jiní“, ty, kterým jejich srdce a duše nedovolí zařadit se do stáda oveček a dávat tak souhlas s tím, co se na Zemi děje. Tato Zloba je tak silná, že často vyplení celé rody, od nejstarších až po ty nejmenší, nevinná stvoření – děti. Ona Zloba dělá vše v zájmu autority a věří, že je to tak správně, že je to oprávněné. Ona sama má strach, protože se zdá, že takoví lidé by mohli narušit zajeté pořádky a zdánlivé jistoty, ve kterých žije. Zloba si nenechá nic vzít, zato dokáže vzít všechno.
I v takové době je však stále světlo světa živé. Možná je často zahalené a ještě neví, o své síle, ale stále tu dřímá v každičkém člověku, ať se nyní projevuje navenek jakkoli. Bez něj by totiž nebyl život možný. Právě ono světlo – ona čistá esence samotného Stvoření je podstatou veškerého života na Zemi i mimo něj.

Na Zem se narodí člověk, který nese tak silné světlo, že je vidět na stovky metrů. Tento člověk se už nedokáže skrývat, protože jeho světlo ho vždy prozradí. Je to člověk, který pouhou svou přítomností začíná lidi probouzet. Jen samotné setkání s ním lidem připomíná jejich božskou podstatu. Tento člověk je velmi veselý a kolem něj se vždy seběhnou všechny děti v okolí. Má k nim tak blízko. Ví, že ony jsou bránou do Nové Země. Když se na vás tento člověk dívá, cítíte to až v hloubi své duše. Víte, že o vás ví všechno, a ať už jste kdy vykonali cokoli, vždy je tento pohled bez souzení. Z jeho očí tryská samotná podstata nás všech – bezpodmínečná láska, která je tu pro všechny. Jeho pohled se nezmění ani k těm, kteří ho nenávidí.

Jak tento člověk prochází světem, lidé se začínají probouzet. Lidé si začínají vzpomínat na to, kým skutečně jsou. Začínají znovu pociťovat záblesky své skutečné síly – vnitřní síly, začínají si vzpomínat na svou podstatu. Lidé se v přítomnosti tohoto nádherného člověka uzdravují. Uzdravují se ti, kteří se jeho energii, která je zároveň i v nich samotných, otevřou, kteří povolí a odhalí svá srdce. Ti, kteří cítí nenávist a tohoto člověka odmítají, jsou i tak na úrovni duše dotknuti. Možná se tomu dokáží bránit celý svůj další život, možná i několik životů poté, tento dotyk se však jednoho dne i v takových lidech probudí a i oni si vzpomenou a otevřou bránu k svému světlu, které tak dlouho drželi v zajetí. Každý svým tempem, každý ve svém čase.

Tento člověk je ztělesněním světla na Zemi, je ztělesněním a projevením celé velikosti našeho ducha, který se manifestuje v lidském těle. Je příslibem Nové Země, je průkopníkem a ukazuje všem lidem cestu k odhalení a žití jejich velkolepé podstaty v lidských tělech. Ukazuje, jak se ukotvení tohoto světla na Zemi odehrává právě skrze a prostřednictvím těla – hmoty.

On sám zažívá ve svém těle všechny emoce a pocity, zná všechny jeho projevy a potřeby a ví, že tělo a hmota je právě to, co sem jeho duch přišel zažívat a co přišel oživit a prozářit, nikoli něco, co přišel potlačit a popřít. Nebylo pro něj vždy jednoduché setkávat se s hustotou na Zemi, prožil všechny možné emoce od smutku k radosti, od zoufalství k euforii, od strachu přes naprosté odevzdání a důvěru. Byl nám tak blízko, jak jen opravdový přítel může být. Byl nám tak blízko právě tím, že byl jako my. Byl jako my a přitom umožnil svému duchu manifestovat se ve svém lidském těle. Být velkolepým projevem samotné existence. Nečinil tak proto, aby nás ohromil, činil tak proto, aby nám posvítil na cestu, která je tu pro každého z nás. Přišel proto, aby vnesl světlo do temnoty, která tu panovala. Činil tak, aby podal důkaz o spojení hmoty a ducha. Činil tak on a nespočet dalších před ním i po něm. On byl však ten, který se v onom čase odevzdal projevit to vše otevřeně.

Když se na vás díval, dívalo se na vás celé Stvoření, Matka-Otec Bůh. Nebyl to Bůh trestající a soudící. Nebyl to Bůh mužského pohlaví. Bylo to TO ohromné, nekonečné a velkolepé, jehož jsme všichni součástí a tím, že to lidé mohli zahlédnout a pocítit ve svém srdci a těle, začali si vzpomínat.
Mnoho lidí se začalo probouzet a země starého pořádku cítila ohrožení. Vnímala, že se jim hroutí pod rukama to, co po staletí a tisíciletí na Zemi hlásají. Viděla, že se lidé začínají osvobozovat a to by mohlo znamenat zánik jakékoli autority, kontroly a manipulace. Dokonce by se mohlo stát, že lidé by nakonec učinili jim samotným to, co oni činili ve jménu Boha po celou historii nevinným bytostem. Takto totiž uvažuje ego plné strachu. Nepřipouští odpuštění a rozpuštění v lásce, vidí jen to, čeho je schopné ono samo a předpokládá jen ty cesty a způsoby, které samo zná.

Tato autorita byla velmi zběhlá v manipulaci lidských bytostí a jejich myslí. Potřebovala tedy dobrý důvod na to, aby se mohla zbavit takové bytosti jakou byl ON. Bylo třeba lidi zastrašit a překroutit to, co nesl, co projevoval, čím byl.

Této autoritě se nakonec podařilo tohoto člověka zatknout. Očekávali z jeho strany boj a vzpouru, ta však nepřicházela. Snažili se vyprovokovat jakoukoli reakci zloby a nenávisti, aby mohli ukázat lidem – „Vidíte, my jsme vám to říkali!“… jenže nic takového se nedělo….

Umučili jeho tělo a pověsili na kříž. On však stále vysílal do posledního dechu lásku ke všem bez rozdílu. Jeho blízcí se zmítali v ohromné bolesti a smutku, když vše na vlastní oči sledovali. Cítili každou ránu jako by dopadala na jejich vlastní těla, i když dobře věděli, kam tato cesta vede.

Jeho světlo však zářilo stále, i potom, co jeho tělo dokonalo. Tento akt paradoxně probudil další ohromné množství lidí. Vydal se do těch nejtemnějších zákoutí, aby prošlapal pro nás všechny cestu k Nové Zemi. K Zemi, kde jsou lidé svobodní…

Autoritě se to vymklo z rukou, nečekala, že jeho fyzickou smrtí mnohé teprve započalo, a že se toto ohromné světlo ukotvilo v Zemi natolik, že ho nelze nijak uhasit. Viděli a věděli, že je dostupné každému bez rozdílu. Každému, kdo se probudí ze spánku a iluzí, že je k dispozici kdykoli. Není třeba ho ani hledat venku, stačí mu jen uvolnit cestu a přirozeně začne zářit zevnitř skrze tělo ven.

Zmrtvýchvstání tohoto ohromného muže bylo důkazem, že duch člověka je věčný a nesmrtelný… co teď? Autorita byla velmi zběhlá v manipulaci ustrašených, lidských myslí. Svedla tedy vinu na někoho jiného a prohlásila tohoto člověka za svatého, za mučedníka, který vytrpěl pro lidstvo mnohé a lidstvo teď musí za své činy pykat. Celou jeho cestu a život překroutili a vymazali všechny zmínky o jeho skutečném, opravdovém životě. Ti, co věděli, byli opět přinuceni mlčet a přinejlepším se stáhnout do pozadí.

Jen si představte, kdybyste byli touto vládnoucí autoritou a najednou by se dostalo na světlo světa něco, co může učinit lidstvo svobodné, lidstvo přebírající zodpovědnost za svůj život a lidstvo vědomé si své velkoleposti ducha. Lidstvo, které nepotřebuje nikoho, aby mu říkalo, jak žít. Lidstvo, s otevřenou myslí a srdcem natolik, že by ho ani nenapadlo ubližovat druhým, protože by vědělo, že tím ubližují jen sami sobě, že vše je propojené a všichni jsme součástí jednoho celku.

Jak byste tomu na jejím místě zabránili?
Tato autorita převlékla svůj plášť. Z tohoto člověka učinila modlu a začala hlásat svou verzi o celé události. Věděla, že se jí nepodaří zneškodnit to, co bylo zaseto a tak učinila to, že s naprostou dokonalostí zametla všechny stopy, které by mohly usnadnit probuzení lidstva. Na tuto prošlapanou cestu dala nespočet pastí, výhybek a bludných kruhů. Překroutila fakta a vše opakovala s takovým přesvědčením a urputností, až se znovu do myslí lidí vryla jako svatá pravda hodná následování.

Tato autorita opět lidi rozdělila. Vyvolené vychvalovala a ty, co nevyhovovali zatratila. Vše, co by mohlo vést k jakémukoli sebemenšímu procitnutí a probuzení zahalila lží a manipulací. Například zcela popřela tělo a označila ho za nástroj pokušení. Hlásala, že vše, co cítíme v těle, je pokušením ďábla a je třeba nad ním zvítězit– potlačit vše přirozené a pudové. Moc dobře věděla, že na Zemi je možné k probuzení – někteří tomu říkají k osvícení – dojít právě a jedině skrze tělo. Zcela popřela tělesnost a lidství onoho člověka, kterého ukřižovala, a který tuto cestu prošlapal, aby lidem nedala možnost „sblížit“ se s ním a vidět ho v sobě. Vyzdvihla jen jeho ducha, označila ho za vyvoleného a jediného. Označila ho za nadčlověka, ke kterému je třeba vzhlížet a pokorně líbat nohy bez jakékoli myšlenky být jím, natož vnímat ho jako toho nejvěrnějšího a nejmilovanějšího přítele a bratra… Vymazala jakoukoli jeho lidskou podobnost s lidmi na Zemi… Vymezila ho do takových míst a výšin, kam podle nich nelze jako malá a nicotná lidská bytost ani zavítat… Učinila z celého příběhu opět skvělou hru, jak udržet lidstvo v ignoraci, nevědomí, boji a nesvobodě. Od těch dob by totiž podle nich mělo lidstvo jít cestou utrpení a pykat za své hříchy. Hříchem se měly na mysli všechny ty pasti, které tato autorita na tuto cestu k probuzení položila. Všechna přesvědčení a přikázání, které byly porušené nebo se nenásledovaly byly hříchem, který je třeba odpykat tak, jak autorita velí pod maskou cnosti, pokory a lásky. A tak i po tomto ohromném aktu ukotvení Světla na Zemi a možnosti probuzení každého z nás, nastaly znovu časy, kdy zemí vládlo ego a strach.

Tato hra se na Zemi hraje v různých podobách a obměnách dodnes. Pravdou však je, že po více jak dvou tisících letech nastává doba, kdy lidé uvnitř sebe začínají silně cítit záchvěvy svého ohromného ducha. Začínají si vzpomínat na to, kým skutečně jsou. Začínají naslouchat hlasu své duše – která k nim hovoří prostřednictvím jejich těla. Začínají cítit úctu a lásku ke všemu živému, protože tuto lásku začínají vnímat a cítit především v sobě a sami k sobě. Začínají se probouzet a chápat, že láska nedokáže zabíjet, trestat, mučit a vykořisťovat. Začínají chápat, že skutečná láska nesoudí a nevymezuje a že opravdová láska se nedokáže obrátit v nenávist.

Lidé začínají prohlížet tuto pozemskou hru jednoho velkého kolektivního ega, které touží po moci a snaží se vkrást do jejich myslí. Začínají naslouchat tomu, co cítí a důvěřovat živoucímu proudu samotného Života.

Na Zemi se začíná šířit světlo a začíná se tvořit Nová Zem, začíná se v tichosti a lásce tvořit v každém z nás. Na Zemi přichází nové děti, které toto světlo nesou stále silněji… už ho není tak snadné umlčet, uhasit a učinit ho neviditelným.

Toto světlo tu bylo, je a stále bude… bude v každém jednom člověku, v každé buňce, v každém kousku všeho živého i neživého, co na Zemi existuje. Toto světlo nelze uhasit, toto světlo je věčné…
….A tak se příběh toho ohromného člověka začíná dotýkat každého z nás. Začíná proudit našim tělem, začíná znovuožívat v každém jednom člověku a skrze něj se šíří do světa. To je její nový příchod, její návrat.

To, co bylo zaseto, to, co prošlapal, začíná být skutečně žité. Tato cesta už je viditelnější a jasnější, neb jí prošla už spousta lidských bytostí. Tato cesta začíná ožívat a tento život nelze zastavit žádnou silou světa.

Cesta k tvé velkoleposti, cesta k tvé svobodě a kráse je tu. Je tu právě teď. Je v tvé přítomnosti, je v tvé opravdovosti, je v tvém srdci, je v tvém těle, je v TOBĚ.

Je to cesta lásky. Lásky, která je vším a ve všem, co JEST.

Jsi to TY…

​
S láskou,
Denisa Vaňková


Zdroj: http://www.novoucestou.cz/?p=66481