Pomalu se učím nechávat odejít to, co mi není souzeno

Mantra, kterou by se možná měl naučit každý.
Pomalu se učím, jak nechávat odejít to, co mi není souzeno. Nechávám jít lidi, kteří odcházejí z mého života když je jim souzeno jít, a víc už se nepokouším je zastavit. Vidím, jak se jedny dveře zabouchly, ale druhé se otevírají. Neklepu už dál na zavřené dveře, za kterými stejně nic není.

Učím se, že konec je někdy úplně normální věc. Nechávám odejít všechny a všechno, čemu není souzeno zůstat součástí mého života. Nechávám odejít staré, aby vzniklo místo pro nové.

Učím se, jak si důvěřovat. A když mám pocit, že něco není v pořádku, znamená to, že pravděpodobně to v pořádku skutečně není. Učím se jak důvěřovat svým instinktům, protože ony vidí to, co já zatím vidět nedokáži. Nechávám své instinkty a intuici, aby mě vedly správným směrem.

Učím se nechat odejít staré vztahy, ze kterých už jsem vyrostla. Nechávám jít lidi, kteří už dál nepřispívají mému štěstí. Učím se, že čím déle se budu držet nesprávných lidí, tím déle nebudu nacházet ty správné. Učím se naplno si hýčkat svůj vztah s pozitivními, opravdu živými lidmi svého života. Takovými, kteří mě budou inspirovat a probudí ve mně elán a touhu být lepší.

Pomalu se učím, jak nechat odejít všechny a všechno, čemu není souzeno zůstat součástí mého života.

Nechávám jít negativitu a nahrazuji ji pochopením. Veškeré negativní myšlenky využívám jako motivaci k šíření pozitivity, ať jsem kdekoli.

Nechávám odejít zlost a nahrazuji ji odpuštěním. Už se dál nedržím minulých křivd a nepěstuji si hořké pocity, které tak dlouho otravovaly moji mysl.

Ustupuji od toho, co v mém životě nemá už dál žádný smysl. Vyhýbám se každé toxické, nezdravé situaci, na které se už nemusím nijak podílet. Dovoluji si nechat odejít bolest, kterou jsem v sobě nesla po všechny roky. A dovoluji si pomalu se uzdravovat, ať to bude vyžadovat kolik chce času.

Učím se dělat to, co mě dělá šťastnou. Nežít dál život tak, aby to vyhovovalo jiným. Teď dělám to, co největší štěstí způsobuje mně.

Opouštím svou snahu kontrolovat. Učím se, že stejně nemohu kontrolovat a řídit všechno, co se mi v životě přihodí. Nechávám na sebe působit sílu Vesmíru. Dovoluji všemu, aby se to stalo samo sebou a víc už nenutím držet pohromadě něco, čemu je souzeno se rozpadnout.

Nechávám odejít své pochyby o sobě samé. A nahrazuji je seberozvojem. Obklopuji se tím, co mě motivuje, abych se stala lepší.

Nechávám odejít zlost. Kritiku. A všechny, kdo mi říkají, že na něco nejsem dost dobrá. Učím se, že jediný kritik, kterého mám poslouchat, jsem já sama. Už víc nepřipustím, aby mi názory jiných mátly mysl.

Nechávám odejít člověka, kterým jsem byla včera, a začínám si vážit toho, kterým jsem dnes.



Zdroj: www.pronaladu.cz/pomalu-se-ucim-nechavat-odejit-to-co-mi-neni-souzeno/