Nová chronologie dějin pokr. VI.

15. ledna 2013 ruský prezident Vladimír Putin v Ruské geografické společnosti slavnostně otevřel nový archív, kde jsou veřejnosti zpřístupněny mapy Tartárie. Asi se ptáte, co je na tom tak zajímavého. Je a hodně. Tímto aktem dal světu na srozuměnou, že Rusko se vydává na cestu odhalování své skutečné, nezfalšované historie, protože si je vědomo toho, že NÁROD, který nezná svoji historii, nemůže mít ani budoucnost. 

Současná oficiální ruská historie, jak je učena ve školách, byla vytvořena v průběhu 18. – 19. století a byla sepsána v souladu s biblickou židokřesťanskou koncepcí historie na zakázku Romanovců. Už jen přechodem z původního kalendáře (počítaného od podepsání míru ve Hvězdném chrámu) na kalendář juliánský se historie této říše zkrátila o více jak pět a půl tisíce let! V Ruské federaci proto už pracují na zcela nové koncepci vzdělávání a jsou přepisovány učebnice dějepisu, které pro tuto většinově slovanskou zemi v posledních dvaceti letech vytvářely ze zcela "nezištných" důvodů západní "vzdělávací instituce" a "neziskové organizace".
​
Mnozí lidé zřejmě nikdy neslyšeli o největším státním útvaru na Zemi za dobu nám známé historie. Sice jsme se učili o slavném Egyptu, Perské říši, Osmanské či Římské říši, ale to všechno byly drobečky proti obrovské slovanské říši, která v průběhu věků nesla názvy Rassénie, Skýtie a nakonec Tartárie. Tím spíš je překvapující, že tato země nenalezla jediné zmínky v oficiální světové historii! Tuto mezeru nyní trochu zaplňují některé informace historiků Jeleny Ljubimové a Dmitrije Mylnikova, ale i jiné dostupné zdroje.

Po nesmírně dlouhou dobu existoval na Zemi obrovský státní útvar, který se rozkládal na několika kontinentech. Miliony jeho obyvatel vytvořily svébytnou kulturu založenou na duchovních a mravních kvalitách člověka, na úctě k Předkům a spravedlnosti, úctě k rodině a lásce ke své vlasti. Tato země je zobrazena na mnoha starých mapách a hovoří se o ní v encyklopediích. Velkou Tartárii obývali původně převážně Tartaři, vysocí, rusovlasí, lidé bílé pleti s očima modré, zelené nebo šedé barvy, Slované-Árjové a Rusové, přátelští a laskaví v dobách míru, stateční a nemilosrdní v bitvách, spravedliví a soucitní ve dnech vítězství a vytrvalí během protivenství. A to, že bojovali za tu nejposvátnější věc, za svůj Rod, svou Vlast a morální čistotu a víru svých Předků, je dělalo takřka neporazitelnými.

Encyklopedie Britannica, první vydání, díl 3. Edinburgh, 1771, s. 887 nám sděluje: "Od Uralu po Aljašku, od Nové Země k Tibetu, Tartárie byla ohromná země v severní části Asie ohraničená Sibiří. Tartaři žijící jižně od Moskovie a Sibiře se nazývali Astracháni, Čerkezové; Dagestánci žili na severozápad od Kaspického moře, Kalmyckými Tartary jmenovali ty, co obývali území mezi Sibiří a Kaspickým mořem; Uzbečtí Tartaři a Mogulové obývali zemi severně od Persie a Indie a nakonec Tibetští Tartaři žili na severozápad od Číny."

Přirozenými hranicemi říše, kterou dnes známe jako Tartárii a která v dávných dobách zabírala téměř celou severní polokouli, byly břehy oceánů. Přitom tři z nich – Ledový, Tichý a Atlantský – byly ve skutečnosti jejími vnitrozemskými vodami.

Toto všechno platilo až do 18. století. Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje, Tartárie zmizela. Ještě na prahu novověku byla zobrazována největší říše na světě na mapě z Encyklopedie Britannica, rok vydání 1771. Proč toto velké impérium po sobě nezanechalo několik méně významných států, jak je to obvykle v případě rozpadu jiných impérií? A kam se poděly miliony jeho obyvatel? Proč v učebnicích dějepisu nenajdeme o tomto úžasném územním celku ani zmínku?

Tartárie najednou zmizela z map, knih i vzpomínek. Zmizela i z dalších vydání Encyclopedie Britannica. Prostě najednou není...

​Zastavme se chvíli v čase, někde kolem roku 1815. Tehdy na Zemi s největší pravděpodobností došlo k obrovské katastrofě světového významu, o níž nám oficiální historie nic nechce říct a navíc nás mystifikuje. Důsledky této katastrofy jsou však velmi dobře známé a pravděpodobně stály miliony lidských životů. Následující rok 1816 dostal později jméno "Rok bez slunce". Důsledkem oné tehdejší události došlo ke klimatické anomálii, která postihla velkou část severní polokoule. Neobyčejné počasí trápilo celou západní Evropu, Turecko i východ Severní Ameriky. V USA tento rok dosud nazývají "Eighteen hundred and frozen to death", což volně přeloženo znamená: "Osmnáct set a na smrt zmrzlý." Oficiální věda tuto epizodu "pokryla" vysvětlením, že se prý jednalo o počátek "malé ledové periody", která trvala ne příliš logické tři roky. V březnu toho roku pokračovaly v Severní Americe stále mrazivé teploty a ledové počasí mělo stejnou sílu, jako v zimě. V dubnu i květnu bylo nepřirozeně mnoho dešťů, ledových krup a náhlé prudké mrazy zničily většinu plodin, v červenci dvě obří sněhové bouře způsobily smrt řady lidí a v srpnu dokonce zamrzaly řeky. Každou noc byl velký mráz a v New Yorku a na severovýchod USA napadalo metr sněhu.

Také Německo trápily silné bouře. Mnohé řeky, včetně Rýna se rozvodnily a ve Švýcarsku bylo počasí, jaké ještě nikdo nepamatoval. A po všechny měsíce sněžilo a sněžilo. Neobyčejně chladné počasí způsobilo katastrofální neúrodu a prakticky se neurodilo žádné obilí. Na jaře následujícího roku ceny zrna v Evropě stouply na desetinásobek a vypukl hladomor. Na světě zavládla tma v plném smyslu slova. Slunce nemohlo proniknout skrze vrstvy mraků a zahřát zemi.

Lord Byron v roce 1816 začíná jednu svou báseň: "Pohaslo jasné slunce a ztemnělé hvězdy se potácí bezcílně v prostoru, bez paprsků, ledová je zem a slepě spěchají vzduchem bez měsíce. Hodina rána se nezrodila a nepřinesla s sebou ani den ... Obydlí všech těch, kteří ho měli, shořela... Strašný hlad, velké utrpení... Lidé rychle zmírali."

"Věda" přišla s rychlým vysvětlením a tříletý chlad v letech 1816 – 1819 spojila s výbuchem vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa. Výbuch tehdy vyvrhl do ovzduší asi 150 km3 pyroklastických trachyandezitů. Kouř dosáhl výšky 44 km a sopečný materiál společně se sopečnými plyny se mohl dostat až do stratosféry. Ale toto vysvětlení je velmi zvláštní, protože aktivovaný vulkán je na jih od rovníku a ovlivnil z "neznámých důvodů" jen klima severní polokoule. Pokud by skutečně směs prachu a popela v atmosféře tak intenzívně bránila slunečnímu svitu, je těžko vysvětlitelné, proč by se tak dělo jen na jednom, i když rozsáhlém území, a to navíc dokonce po celé tři roky. Nelogické to je také z důvodu, že erupce stejné síly (asi osm set megatun), ke kterým došlo v roce 1883 v Indonésii (Krakatoa), v roce 1912 na Aljašce (Katmai) a v roce 1991 na Filipínách (Pinatubo), vedly ke snížení teploty jen o maximálně polovinu stupně, aniž by způsobily jakoukoliv polední tmu. Také nevznikaly žádné sněhové bouře uprostřed léta a ani nebyly žádné masivní srážky a záplavy.

Za povšimnutí stojí i to, že zatímco Evropa a Amerika zamrzaly a hladověly, v Rusku v letech 1816 – 1819 prý žádné podobné historické záznamy nejsou. Ani chlad, ani hlad. Buď to bylo tím, že jak tvrdí známý vtip – Rus si zapíná horní knoflík u košile až při mínus padesáti – nebo takové záznamy byly zničeny při katastrofě.

V letech 1816 – 1819 prostě došlo k podivné klimatické "události", kdy se v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. A čistě náhodou ve stejnou dobu zanikla Tartárie...

Žádná vnitropolitická krize by nemohla způsobit rozpad Tartárie, protože národ obývající Asii ještě před pár staletími byl soudržný a dokonale homogenní. Jak po stránce národnostní, jazykové i po stránce vyznání. Aby bylo možné zničit Tartárii, bylo nutné nejdříve zničit její lid! Všechen! Do posledního člověka! Ale k tomu nikdo "na Zemi" neměl sílu, ani Británie, ani celá její koalice s celou Evropou. Oficiální historiografie o událostech spojených se zánikem Velké Tatrárie mlčí jako ryba. Tartárie o svá území musela bojovat nejedno století. Ale nikdo ji nemohl s konečnou platností zničit. Například Osmanská říše, dokonce i v době svého rozkvětu, byla desetkrát menší než Tartárie. Mnohokrát utrpěla porážky v bitvách, prohrávala války a ztrácela území, ale z politické mapy světa nikdy nezmizela, na rozdíl od Tartárie, která byla vymazána nejen z mapy, ale dokonce byla vygumována i z povrchu zemského, spolu se svým obyvatelstvem...

Zastánci oficiální cinknuté verze historie nám stále přes všechny důkazy tvrdí, že Tartárie je mýtus, a že pokud by se tu skutečně vyskytoval takový obrovský stát s mnoha miliony obyvatel, musely by tu zůstat stopy po městech, sídlech, komunikacích a zemědělské činnosti. Když si však zahrajeme na cestovatele "s kurzorem po monitoru" a pozorně prozkoumáme satelitní snímky Sibiře, najdeme tam něco jiného: poněkud neobvyklé druhy stop v oblasti mezi Altajem a jižním Uralem. Na těchto snímcích a také na topografických mapách jsou jasně viditelné tzv. "Sibiřské pásové bory". Je to několik úzkých pruhů borových lesů, průměrně 5 km širokých, které se táhnou od řeky Ob úhlopříčně od severovýchodu k jihozápadu až téměř k řece Irtyš. Délka toho nejdelšího činí 240 km. Profilová hloubka (zahloubení) je v rozmezí 20 – 200 m. Podle oficiální legendy tyto příkopy vyhloubil před dávnou dobou ledovec a poté zarostly reliktními lesy. Při bližším zkoumání topografie tohoto území však je jasné, že tyto stopy ledovec zanechat nemohl a to z prostého důvodu – neumožnil by to reliéf terénu. Na základě jeho tvarování by se totiž hypotetický ledovec musel pohybovat jinak a jiným směrem. A kromě toho dané stopy protínají hřbet rozvodí oddělující povodí Obu a Irtyše.

S velkou pravděpodobností to byly meteority. Budeme-li vycházet z této možnosti, co by se dalo z těchto stop vyčíst? První věcí je, že zde spadlo několik velkých těles, majících, soudě podle šířky drah, minimálně v průměru okolo 5 kilometrů. Jsou dobře vidět dvě dolní stopy dlouhé 240 a 220 km. Vzdálenost mezi nimi je zpočátku 30 km. Směrem na severozápad se o 40 km dál nachází další stopa, tentokrát dlouhá 145 km. A ještě jedna se táhne o 100 km dál k severozápadu, je nejširší ze všech a má 7 až 8 km a její délka činí 110 km. Mezi posledními dvěma je patrné ještě větší množství menších stop, které však nejsou tak zřetelné a zanechaly je patrně menší letící objekty...

Na západě Kurganské a jihovýchodu Čeljabinské oblasti je nápadný ještě jeden druh stop: celý tento obrovský prostor je doslova poset oválnými až kruhovými krátery, které jsou nyní zaplněny vodou a vypadají jako jezera. Pokud i toto jsou stopy po meteoritech, pak jejich původci nepadaly po tangenciále k zemskému povrchu jako předchozí skupina, ale pod daleko větším úhlem, prakticky vertikálně. Není jasné, zda oba druhy stop vznikly při jediné události. I kdyby však proběhla každá zvlášť, pád tak velkého množství objektů – soudě podle stop jich muselo být několik desítek tisíc – musel způsobit katastrofu planetárního charakteru. V samotné zóně pádu by se dalo přežít jedině v hlubokých podzemních krytech. Všechno, co bylo na povrchu, bylo prakticky v jednom okamžiku zničeno. Přitom byla zničena i vrchní vrstva půdy a rostlinstvo i na velkém okolním teritoriu přímo pádem nezasaženém. Při průchodu těchto těles rovněž muselo dojít i ke značnému rozehřátí atmosféry. Je možné, že část objektů, které způsobily vznik kruhových jezer, explodovala v jejích horních vrstvách, stejně jako explodoval meteorit v roce 2013 (ať už příčina byla jakákoli). Pokud tyto objekty byly tvořené horninou, vzniklo velké množství prachu a to pak mohlo být příčinou takzvané "jaderné zimy", jejíž projevy byly zaznamenány v letech 1815 – 1819...


​
Zdroj: celostnivzdelavani.cz