Netlač řeku, teče sama

To je poselství, které stojí za zamyšlení. Podobně jako ostatní přísloví, i toto bez pochyby vychází z obyčejných lidských zkušeností, které prověřil sám život.

Copak asi měli ti naši moudří předkové na mysli, když vdechli život takové zdánlivě na první pohled nesmyslné větě. Je přeci nad slunce jasné, že řeka teče, je to její přirozenost. Určitě poznali, že přirozený a úplně obyčejný způsob plynutí říčního proudu jim přináší vše, co potřebují. Vážili si každé drobnosti, kterou jim dávající řeka nabídla. Přijímali i to, co jim vzala, když její proud ukázal svoji druhou, méně přívětivou tvář. Vše se dělo ve vzájemném spojení a splynutí, v pochopení, že jde jen o dvě strany stejné mince.

Uměli bychom toto přísloví na počátku přicházejícího roku i my vetknout s podobnou pokorou do našich životů? Je možné jej žít i v dnešní uspěchané době? Dokážeme se vcítit do pomyslného říčního proudu a nechat se jím unášet?

Hledat, objevit a žít v souladu s jedinečností, která je v každém z nás otištěna jako dědictví? S tou jedinečností, kterou jsme zapomněli, ztratili nebo ukryli pod nánosem výkonů, přetížené mysli a touhy po stále větším hmotném blahobytu?

Naučili jsme se opravdu řeku víc tlačit, než jí nechat volně téci. Řeka našich životů je bolavá, proud uměle formován, její koryto hluboce zvrásněné. Zdánlivě se máme velmi dobře v našem pohodlí, spokojenosti, ale také ve lhostejnosti, marnivosti a zapomnění. Máme strach, aby nám nic nechybělo, abychom byli v souladu s tím, co "se nosí", co "se žádá" a co je "v pořádku".

A právě proto vyvíjíme stále větší tlak na své okolí, děti a hlavně sami na sebe. Naši předkové vnímali jak sama příroda, tak jejich vlastní pocity a intuice jsou tím, co je vedlo životem. Třeba s málem, ale vždy s tím, co k žití potřebovali, zcela neomylně vytušili, kudy je právě teď jejich vlastní proud unáší. Nebylo třeba a je to vlastně ani nenapadlo, jej jakkoli manipulovat, usměrňovat. Věděli, že vše je v pořádku právě tak, jak se to děje. Chápali a oddávali se tomu, že jednou slunce svítí, podruhé, že přijde déšť, ale nikdy nic netrvá věčně, vše probíhá v cyklech a změna prostě jednou přijde. Dřív či později, ale zcela jistě přijde.

Myslím, že pochopit a žít toto přísloví, je jednodušší, než bychom si mysleli. Stačí se zamyslet nad svými těžkostmi, problémy, nesnázemi. Jsme tolik pohlceni tím, co se děje okolo nás, porovnáváním, hodnocením, soutěživostí, spěchem a neustálým výkonem, že sami sebe nestačíme vnímat.

Kdybychom si uvědomili, třeba jen při krátkém, ale důkladném vnitřním pohledu, jaká že je ta řeka našich vlastních životů, zcela jistě bychom ucítili její proud. Dostali bychom šanci poznat, zda-li je plynulý, plný života a přináší nám moudrost, nadhled a klid i tehdy, když procházíme neradostným či složitým obdobím. Potom nám její tok přináší přesně takovou sílu, kterou potřebujeme, abychom jím prošli, využili nové zkušenosti a s potěšením jsme se radovali z daru života. Přesně tak, jak to dělali naši předkové.

Jenomže pokud se nezastavíme, nepoučíme a dál budeme pospíchat podobně, jako se neustále dopředu žene naše společnost, nemáme šanci zaslechnout tiché šumění naší vnitřní řeky. Vzdalujeme se sami sobě, vlastnímu dědictví a tlačíme sami sebe do obecně platných škatulek, norem a vzorců. Možná se nějakou dobu budeme cítit dobře, uspokojeni dostatkem. Vlastní nitro však neošálíme, proud si vždy najde svoji cestu i přes překážky, které mu přijdou do cesty. A potom boří a bere, úplně stejně jako řeka, která se nemilosrdně žene krajem povodní a přivlastní si vše, co jí stojí v cestě.

Kterou z cest je tedy moudřejší si vybrat? Půjdeme proti dědictví a odkazu těch, kteří věděli, jak s řekou zacházet nebo se vrátíme ke svým počátkům a necháme ji volně plynout? Každý z nás má vlastní volbu a vlastní zkušenosti.

Se začátkem roku by bylo moudré dopřát si chvilku času, zastavit se a zamyslet. A potom se vydat takovou cestou, na kterou nás zavolá naše srdce.


Autorka článku: Romana Junková



Zdroj: http://www.priznakytransformace.cz/

​