Nepleťme si touhu s láskou

To, že po někom toužím a nemůžu bez něj být, neznamená, že ho miluju.
Je jedno, jestli se jedná o mého partnera nebo o dítě. To, že bez někoho nemohu být, znamená jen to, že nejsem samostatná a neumím být sama šťastná.

Jsem-li v tomto stavu, pak ten, po kom toužím, mi má přinést štěstí, smysl života, zachránit mě z mého aktuálního stavu, ve kterém mi není dobře.

Ovšem, když se zamyslíte nad tím, jak je na tom s láskou ten, kdo se takto cítí, pak je jasné, že trpí jejím nedostatkem. 

Z toho vyplývá, že:
a) nemá druhému, co dát,
b) bude druhého zneužívat.

Nenechte se zmást tím, že bude tvrdit pravý opak. Třeba: "Já bych se pro děti rozdala. Obětovala jsem pro ně svůj čas, kariéru, zůstala s jejich otcem, i když jsem ho nemilovala." To není obraz milující matky. To je obraz ženy, která se nikdy necítila naplněná a nikdy se nenaučila milovat. Neuměla totiž milovat ani sama sebe. Nebyla nikdy naplněná láskou. Naučila se obchodovat. Se svým časem, péčí nebo tělem. Zneužívala se, protože nikdy nezažila to, co by potřebovalo zažít každé dítě: "Maminka mě miluje takové, jaké jsem a nic za to ode mě nechce."
Když nám tento prožitek chybí, těžko se vracíme do stavu lásky. Naše dětství bylo učením se, jak se zavděčit a co dělat pro druhé, abych pro ně byla důležitá, nepostradatelná a tedy neopustitelná. Pak bohužel tvoříme vztahy ze strachu a z nedostatku.

Chceme-li se vymanit ze stereotypů zasluhování si lásky druhých, je jediná cesta - dát sebe na první místo a naučit se mít se rád/a. Prakticky to znamená, že nikdy nečiním nic, co by mi ubližovalo a mám ráda všechny svoje stránky. Tedy přestávám ořezávat části své bytosti, které by se mohly zdát nepěkné, neslušné, divoké nebo sebestředné. Většinou jsou to jen iluze a stačí je přijmout, a díky tomu si dovolit zvyšovat celistvost své bytosti.

Tato na sebe zaměřená cesta, kdy se poznáváme a rozšiřujeme lásku k sobě, vede k tomu, že plníme svoje srdce láskou a přijetím, které nám postupně přestává dovolovat se jakkoliv zneužívat kvůli druhým, ale zcela automaticky také mizí potřeba zneužívat druhé, aby naplnili náš život. Jednoduše proto, že už sebe a svůj život naplňujeme sami. V tento moment se objevuje reálná schopnost milovat.

Můžete si toho všimnout tak, že cítíte, že jste s druhým rádi, že mu rádi věnujete svůj čas, péči a náruč, a děláte to proto, že vám to dělá radost. Pak můžete vidět matku, která se s láskou dívá na své dítě, možná je unavená, ale necítí se rozlobená na osud, že její dítě málo spí, necítí se zneužívaná, když ji potřebuje a také se neděsí toho, co bude dělat, až dítě dospěje a už ji nebude potřebovat.

Její láska vychází z dostatku, z toho, že ji cítí v sobě a může ji rozdávat, a současně může dopřávat i svobodu, protože i bez dítěte může být šťastná. 

Neklade na něj žádné nároky. Nemusí dát jejímu životu smysl. Nemusí se dobře učit, aby na něj mohla být pyšná. Ani se nemusí dobře vdát, aby měla pocit, že ji správně vychovala. Může prostě dělat chyby. Může si žít po svém. Matčinou odměnou už totiž bylo to, že mohla dítěti dávat lásku. Dostala ten dar, že mohla být matkou.

Jak nám v tomto tématu mohou pomoci Sluneční esence?

Velmi univerzální je zde lípa, která pracuje na doplnění pocitu bezpečí a vědomí, že jsme milování-hodná bytost právě takoví, jací jsme.

Růže podpoří naši ženskost a možnost přiblížit se muži díky tomu, že se přestaneme bát jeho blízkosti a dovolíme si schovat svoje trny.

Modřín nám může pomoci ze závislosti na druhých a ochotě stát tu sama za sebe ve své ryzí podstatě, tedy bez přetvářky a ohýbání se. 

Ať se vám to vše daří krásně


Bára Zumotová



Zdroj: www.priznakytransformace.cz