Láska k rodičům je rovna lásce k sobě

Je velice důležité osvobodit svůj vztah k rodičům.  Každý z nás prožil za svůj život to, čemu říkáme ublížení rodiči v dětství, což zanechalo mnoho bolesti v našich srdcích. Vyrostli jsme, dospěli a většinu těchto ublížení si táhneme s sebou, jako těžké břemeno. 

Toto břemeno ovlivňuje každý další vztah, který s někým druhým navážeme a nejvíce vztah k sobě sama. Nechci zde popisovat, jaká ta ublížení byla, člověk to ví, pozná, pocítí, život sám jej dovede k tomuto uvědomění. To, proč píšu, tento článek je, abych povzbudila, inspirovala ty, kteří si myslí, že nelze uzdravit svůj vztah k rodičům, pokud mu velmi ublížili. Jsem přesvědčena o tom, že to jde a to vždy, ať už bylo ublížení jakékoliv. Dovoluji si to tvrdit, jelikož je to má osobní zkušenost.

Z dětství jsem si odnesla mnohá ublížení ze strany rodičů, nevěděla jsem jaké je to mít mámu a tátu, i když jsem s nimi žila. Netušila jsem, jak vypadá pocit lásky rodičů ke mně, necítila jsem jej. A neušila jsem, že to, co já cítím k nim, není láska. Samozřejmě se ke mně chovali často hezky a rodičovsky a já si myslela, že je mám ráda. Je to jakési milosrdenství pro dětskou duši, myslet si, že to, co je vám dáváno nebo dáváte, je to nejlepší, co je možné.
​
Pracovala jsem na sobě usilovně, abych své vztahy s rodiči uzdravila. Všemi možnými způsoby, za pomoci nesčetného množství technik a metod, den za dnem, měsíc za měsícem, až z toho bylo několik let. Věděla jsem, že je to zásadní a odvíjí se od toho uzdravení mých vztahů i vztahu k sobě. Mnohokrát jsem si myslela, že už jsem uzdravení dosáhla a pak se znovu a znovu přesvědčovala o svém omylu. Ano, je to mravenčí práce, ale z dnešního pohledu se tomu nedivím, vždyť uplyne nejméně osmnáct let, než člověk dospěje. Dnes také vím, kdy nastal zásadní obrat v této mé práci.

 Při uzdravování vztahu s rodiči jsem pořád řešila, co mi udělali. Zásadní bylo uvědomění, že nevím jak cítit lásku k matce či otci, neumím to cítit, není to ve mně nebo lépe řečeno jsem se k tomuto citu nemohla prodrat skrze traumata a blokující přesvědčení. Takže mi došlo, že není tolik důležité, co mi rodiče udělali, ale co cítím já k nim. Od té chvíle jsem na to šla jinak. Pracovala jsem sama nebo s jednou dobrou duší, jejíž pomoc byla často velmi cenná. Sama jsem často nedokázala mít ten správný nadhled a neutopit se ve traumatech. Člověk může sám mnohé pořešit, ale pokud jsou traumata hluboká, nemusí být schopen skrze ně projít, bez pomoci druhého. Používala jsem jednoduché techniky i hlubinné terapie, ale odrážela jsem se výhradně od toho, co já cítím k rodičům. Během terapií mi bylo stále jasnější, že není důležité, co člověk prožije, ale co si o tom myslí, co mu na tom vadí, bolí, děsí jej, a kde cítí odpor.
​
Dalším důležitým bodem na cestě k uzdravení byla technika, pomocí níž jsem si stvořila ve svém nitru imaginární rodiče. Vizualizovala jsem si situace z minulosti, přetvářela je podle svých přání a plnila své tehdejší potřeby nebo spíše mi je plnili v mé mysli mí imaginární rodiče, pokud nestačilo změnit role mých pravých rodičů. Po krátké době mé nitro počal zaplavovat pocit lásky k rodičům. Ne k těm imaginárním, ne k pravým, ale pouze pocit lásky k rodičům. A také jsem poprvé pocítila jejich lásku ke mně. Tyto pocity jakoby se samy ke mně prodraly, ne já k nim. Přišly a byly.  

Najednou jsem poprvé v životě vědomě věděla, jaké je to cítit, že mám mámu. Poprvé jsem poznala, co to znamená mít tátu a jak cítit, že mám tátu.  Od té chvíle už nikdy tyto nenahraditelné pocity bezpečí, důvěry a lásky nikdy nezmizely. Jsou ve mně a je jedno, co jsem v dětství prožila. Skoro to vypadá, že jde o tyto pocity na prvním místě. A zřejmě to tak je a skuteční rodiče jsou až na místě druhém. Můj táta zemřel, když mi bylo dvacet let, ale je to jedno, jelikož v mém nitru mám ten pocit, který se skutečností nemusím porovnávat. Vztah s mou mámou je důkazem, že celá práce měla obrovský smysl a přínos. Nikdy se o mě nezajímala tak jako poslední roky. Cítím, že mě má ráda, svou lásku mi vyjadřuje po svém, různými způsoby. To ale není důležité, jelikož nyní vím, jaké je to mít mámu, co znamená mít tátu a také vím, proč mě milují.

Laura Libuše Malinová


Zdroj:  http://harmonickyprostor.simplesite.com/

​